V Kašmíru žijí díky zdravému povětří desítky stoletých

24.9.2014 00:01
Cestování

Háfizulláhovi je možná hodně přes sto let, to mu ale nebrání v tom, aby chodil každý den do práce. Stejně jako on tak činí desítky dalších, jimž čerstvé povětří kašmírských hor umožňuje žít o desítky let déle, než je pákistánský průměr.

Vetchý stařec s bílým vousem opírající se o hůl pracuje na svém políčku v překrásném údolí Nílum u jižních výběžků Himalájí zrovna tak, jak to činil za britské kolonizace, dávno před vyhlášením samostatnosti Pákistánu v roce 1947.


    Pákistán, stojící na přední frontě války proti terorismu od 11. září 2001, kdy v zemi začaly násilnosti, považuje OSN za jednu z nejhorších zemí světa pro staré lidi. To však neplatí v údolí Nílum, které se táhne mezi horami Kašmíru. Pohádkově krásná krajina se tam prostírá na 200 kilometrech podél řeky. Tato enkláva byla ušetřena napětí a sporadických násilností, jimiž je od roku 1947 charakterizován spor mezi Pákistánem a Indií o tuto oblast.


    Příkré svahy a horské štíty s čepičkami sněhu, vodopády a zelené pastviny obklopují vesnici Čattáh, kde jsme se setkali s dobrou desítkou stoletých, popisuje agentura AFP.


    Jedním z nich je i Háfizulláh, který tvrdí, že mu je 132 let. V takovém případě by byl nejstarším člověkem na světě. Podle úřadů mu však je “jen“ 107 let. Stařec s tváří zbrázděnou jako okolní krajina se svěřuje se svým tajemstvím dlouhověkosti: jí hodně čerstvé stravy, maso jen příležitostně.


    Ze svého vzdáleného mládí si vzpomíná především na levnou stravu, tvořenou sezónními potravinami. “Jedli jsme zeleninu a sušené ovoce. V zimě jsme ukládali sušenou zeleninu do země a v létě jsme ji vyhrabali a snědli,“ říká.


    Pochoval tři manželky, jeho čtvrtá žena Isem Džanová je dosud naživu. “Dělám pro něj všechno, co mohu. Stále mu pomáhám a Bůh mě za to odmění,“ prohlašuje sedmdesátiletá žena masírující starci nohy.


    Čattáh, ležící ve výšce 2000 metrů nad mořem, je se svým okolím kvůli sněhu odříznutý od světa celého půl roku. Lidé tam ale žijí v čistém vzduchu, jaký ve značně znečištěných pákistánských městech neznají.


    Údolí Nílum sice navštěvují pákistánští turisté, ale žije se tam a pracuje jako kdysi: pluh táhne kráva, nepoužívají se tam pesticidy a vesnice jsou soběstačné.


    Podle starosty vesnice, pětasedmdesátiletého “mladíka“ Abdula Chálida, tam muži i ženy vstávají obvykle ve čtyři hodiny ráno a až do slunka západu kácejí stromy, opravují stavení a starají se o svá stáda. Těžká každodenní práce podle nich rovněž přispívá k dlouhověkosti.


    Úřady oficiálně registrují jen 60 procent zdejších obyvatel, ale podle místního úředníka Muhammada Chána žije v každé obci nejméně desítka devadesátníků či stoletých. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) je v Pákistánu průměrná délka života u mužů 64 a u žen 66 let.


    OSN nedávno uvedla Pákistán mezi třemi nejhoršími zeměmi světa pro stárnutí a označila jej za nejhorší z hlediska bezpečnosti a možnosti pohybu seniorů.


    Sajjid Chán, jenž o sobě tvrdí, že mu je 102 let, ale podle úřadů má “jen“ dvaadevadesát, vysvětluje svůj vysoký věk zdravým povětřím ve svém rodném údolí a božím požehnáním. “Díky tomu jsem se dožil tak vysokého věku, aniž jsem vážněji zastonal,“ prohlašuje.

Zdroj: ČTK

Přidat komentář

 
* *