Reklama

Temná strana španělského slunce pro přistěhované britské důchodce

Je to důvěrně známý pohled z kterékoli britské nemocnice. Starší dámy tu postávají za improvizovanými stánky v rušných chodbách. Ale v nemocnici Denia na španělském pobřeží Costa Brava nemají dobrovolnice čas podávat čaj. Charitativní organizace Help, kterou vedou britští přistěhovalci, poskytuje překladatelské služby a občas také zastupuje sestry pečující o rostoucí počet britských pacientů, kteří tudy procházejí, píše list The Observer.

Desetitisíce britských penzistů plnících si sen o důchodu pod španělským sluncem za poslední dva roky zdvojnásobily počet místních obyvatel - a našponovali už tak dost přetížený španělský zdravotní systém. Nyní španělské úřady uvádějí, že britští důchodci představují nesnesitelné břemeno pro nedostatečné zdravotní zdroje a žádají, aby za jejich péči platila Velká Británie. Místní lékaři navíc přistoupili ke kroku, který místní přistěhovaleckou komunitu nemálo vyděsil - i ti, kteří hovoří anglicky, odmítají ošetřit kohokoli, kdo bez přítomnosti tlumočníka není schopen domluvit se španělsky.

Doktor Diego Vargas, mluvčí Španělské společnosti všeobecného lékařství, říká, že jazyková bariéra je zdravotním rizikem. "Ztěžuje diagnózu, dokonce zdvojnásobuje čas vyšetření a hrozí riziko vážných nedorozumění a chyb, za které by nesl odpovědnost lékař." Výzkum společnosti ukázal, že v místních nemocnicích narůstá počet britských přistěhovalců ve vážném zdravotním stavu. Ale méně než deset procent z nich je schopno samo komunikovat se zaměstnanci a téměř třetina je odkázaná na gestikulaci a konverzační příručky.

Společnost všeobecného lékařství nyní volá po zdrojích, jež by jí umožnily vyrovnat se s rostoucími náklady. Místní zdravotní činitelé si stěžují, kolik je stojí poskytování léků a sociální péče pro více než milion stárnoucích Britů - a v menším rozsahu také Němců a Holanďanů.

Španělská ministryně zdravotnictví Elena Salgadová už proto požádala Velkou Británii o roční příspěvek ve výši 40 milionů liber. Podle jejích slov přistěhovalci zneužívají systém využíváním místních zdravotnických zařízení, aniž by se registrovali k trvalému pobytu. "Mnozí se stěhují do Španělska a dostávají zdravotní péči na závažná onemocnění rychleji a na vyšší úrovni, než by jim poskytl jejich vlastní národní zdravotní systém. Mnozí z nich jsou ale 'neviditelní' obyvatelé a Španělsko dostává zpět jen zlomek nákladů za jejich léčení," dodala v rozpravě s ostatními ministry vládního kabinetu.

Reklama

Velká Británie Španělsku převádí 175 eur měsíčně za každého britského důchodce, který je ve Španělsku přihlášen k trvalému pobytu. Ale podle průzkumu španělského ministerstva zdravotnictví tři čtvrtiny Britů o přihlášení k pobytu nežádají - ať už z neznalosti, strachu z daní či neochoty přetrhat vazby na Británii. Proto úřady na pobřeží nařídily lékařům, aby žádaly doklady od každého pacienta, než ho začnou léčit. Proti přistěhovalcům se obrátil místní tisk, který je označil za "zdravotní turisty". V nedávné televizní reportáži se objevil postarší britský pár ukazující seznam operací, které oba manželé podstoupili během šestiměsíčního pobytu ve Španělsku.

Ale osmašedesátiletý David Burrage, bývalý policista a spoluzakladatel Britského svazu přistěhovalců, viní neustále se měnící španělskou byrokracii, která je podle něj matoucí. "Mnozí nově příchozí jsou tak zmatení úředním šimlem, když se pokoušejí získat povolení k pobytu či registrovat ke zdravotní péči, že se ocitají ve vzduchoprázdnu - nepatří ani pod britský ani pod španělský zdravotní systém. A mnozí to zjistí až ve chvíli, kdy onemocní," říká.

K problému přispívá skutečnost, že Britové přesídlivší do Španělska mohou mít prakticky všechny služby od Britů - od instalatéřiny až po holičství a kadeřnictví. Mohou sledovat britskou televizi a žít ve Španělsku prakticky bez jakéhokoli kontaktu se Španělskem. To podle Russella Thomsona, bývalého britského konzula, vytváří falešný pocit bezpečí. "V naléhavém případě jsou tihle lidé bezmocní. Neznají jazyk, neznají systém a až příliš pozdě zjišťují, že vypadli ze zdravotního systému."

Eunice a Barry Worthingtonovi se přestěhovali ze Stoke-on-Trentu na Costa Blanca před pěti lety. Původně se chtěli naučit španělsky. "Ale nikdy jsme se nedostali dál než k objednání jídla a pití v restauraci, stejně jako většina z obyvatel našeho vilového městečka, kde bydlí skoro samí britští důchodci," říká Barry. Když v loňském roce Eunice utrpěla mozkovou příhodu, musela cestovat do vzdálené nemocnice, aby ji mohl vyšetřit britský doktor, který ji odkázal na soukromou nemocnici. Lékaři u ní zjistili nádor na mozku, ale operaci si manželé nemohli dovolit. "Nejdřív jsme mysleli, že odjedeme zpátky do Británie, ale s trvalým pobytem ve Španělsku už jsme na britský zdravotní systém neměli nárok - čímž nám ovšem automaticky nevznikl nárok na španělský." Nakonec se jim podařilo situaci vyřešit a Eunice mohla být úspěšně operována.

Dvaašedesátiletá Pauline Tolleyová takové štěstí neměla. Její o šest let starší manžel John měl rakovinu a poslední týdny života strávil v nemocnici v Murcii. Jak je zvykem ve většině španělských nemocnic, místo sester se o něj starala manželka. "Španělé mají velké rodiny, mohou se v péči u lůžka střídat," říká Pauline. "Ale většina Britů tu má jen manžela či manželku." Celou dobu proto bydlela s ním v jeho pokoji, spala na křesle, měnila mu ložní prádlo a krmila ho, dokud minulý měsíc nezemřel.

Zdroj: ČTK

Reklama

Komentáře

Reklama