Vesnice malomocných v Číně

"Mí rodiče trpěli malomocenstvím, ale uzdravili se. Nikdo z mé rodiny tuto nemoc nemá," říká matka tří dětí, kojící miminko před místní školou.


Ve vesnici Si-te žije kolem 300 lidí. Asi pět desítek jsou postarší původní pacienti, kteří byli před čtyřmi desítkami let násilně izolováni v odlehlých koloniích pro malomocné. Když u nich bylo diagnostikováno malomocenství, byli odloučeni od svých rodin.


Malomocenství neboli lepra je infekční kožní onemocnění. Nyní se dá snadno léčit šestiměsíční až roční kúrou antibiotik.

Nikdo z původních obyvatel v Si-te ani jejich dětí nebo vnoučat chorobou netrpí. Stigma, které lepru provází, ale působí stále a tak se i se zdravými dětmi a vnoučaty někdejších pacientů zachází jako s malomocnými. Jsou vyobcováni ze společnosti, ožebračení a nevzdělaní. Málokdo z nich se tedy odváží odejít.


"Ošetřovala jsem doma malomocné, nikdo mi nechce dát práci. Nejenže jsem nevzdělaná, dokonce ani nemluvím mandarínštinou (mandarínská čínština je oficiálním jazykem v Číně)," říká Ťipu Wu-niouová. Vesnici opustila jen párkrát za život, aby nakoupila potraviny.


"Proto chci posílat své děti do školy. Když tam nebudou chodit, nebudou umět mluvit ani psát čínsky a nebudou mít žádnou budoucnost. Nechci, aby byly jako já," dodává.


Mnoho obyvatel vesnice malomocných jsou příslušníci etnické menšiny I, domorodého národa žijícího na náhorních planinách jihozápadního S'-čchuanu a Jün-nanu, který mluví vlastním dialektem.


Vypráví se nespočet příběhů o nemocných leprou, jež rodiny zavrhly, ač se z nemoci zotavili. Nezbylo jim, než zůstat v kolonii malomocných. Těch, kdo odešli, se lidé "venku" straní a často je vyhazují z autobusů i vlaků.


"Odešel jsem a našel si práci venku, ale bylo to těžké. Lidé se nás bojí, protože nemáme řasy a obočí," říká šestapadesátiletý Cchao Fu-Kchu. Prodělané malomocenství mu připomíná i několik chybějících prstů na rukou.


Strach a předsudky jsou natolik zakořeněné, že dokonce i vyléčení se stavějí proti nově nakaženým. V Si-te vesničané loni vyhodili ze základní školy třináctiletého sirotka, když se u něj projevilo onemocnění leprou. Chlapec teď žije sám v polorozpadlé chatrči vysoko v horách, daleko od ostatních vesničanů.


Do odlehlých vesnic ve vzdálených nehostinných oblastech posílaly čínské úřady nemocné leprou od 50. let minulého století do počátku let osmdesátých. S praxí izolace skoncovaly, až když byla v roce 1982 zavedena léčba malomocenství antibiotiky. I dnes se ale v koloniích malomocných objevují stále nové případy onemocnění, přestože se infekci dá snadno předcházet důslednou hygienou.


Mnozí obyvatelé leproserií ale žijí ve špinavých hliněných chatrčích, v nichž jedí i spí spolu s prasaty, kozami a slepicemi. Domovy mnoha z nich jsou přímo zaplaveny odpadky a zvířecími výkaly. Zvířata se přitom nejen volně pohybují po domech, ale často jedí přímo z velkých rodinných pánví.


"Drží si v noci zvířata u sebe v domech, protože se bojí, že jim je někdo ukradne," říká katolická řádová sestra Chuang Li-Siouová, která se o nemocné leprou stará od roku 2000. "A dál jedí ze stejné pánve, i když se z ní krmila zvířata. Proto jsou náchylní k nemocem, nejen k malomocenství, ale ke všem chorobám," říká jeptiška.


Mnozí ale pořád sní o opuštění svých sešlých vesnic navzdory diskriminaci, jež by je čekala: "Nikdy jsem vesnici neopustil, nemám peníze. Mám mladšího bratra a musím se o něj starat. Chci, aby chodil do školy a jednoho dne mohl pracovat venku," říká devatenáctiletý sirotek Ťilie Kuo-cha.


Zdroj: ČTK