Duchovní cesta

zajimalo byme jakej mate nazor na to co sem tu čet .at jdete kamkoliv a setkate se s kymkoliv vždy na vas čeka vaše vlastní láska

Pro Qellogathi: Kolo času je ta neúžasnější kniha všech knih aspoň pro mě

Jani, děkuji za radu na určitě užitečné cvičení :-)

Qellogathi...Napsal jsi to hezky a pravdive...Až na to, že svobodnou vúli vlasne máme, jen ji pod nátlakem temna dost málo používame...

Pro Lindu : Všechno v přírodě se neustále mění. Vznikají nové věci a toto tvoření nemá začátek ani konec, pokračuje věčně. Některé věci se mění pomalu, tak, že to ani nevnímáme, ale až po nějaké době si té zněny všimneme :-). Náš osobní sen se mění neustále, ale v našem reálném světě se snažíme tento proces zastavit. Bráníme se životním změnám :-). Lpíme na svém snu a právě tato připoutanost nám způsobuje citovou bolest. Lpíme na starých vzpomínkách,ačkoli víme, že jsou nenávratně pryč.
Toltécká mytologie říká, že anděl smrti je stále s námi a je připraven nám vzít všechno co mu patří :-) . Nic nepatří nám ani naše tělo :-). Když si to uvědomíme začneme přijímat zněny života. Musíš si stále uvědomovat, že žijeme v přítomnosti.
Jeden ze cviků, jak se vzdát andělu smrti. Tomuto cvičení se říká, odpoutejte se

pro Qvel to neni slepa vira ale slepi jste vy nevidite a nechcete vidět realitu žijete v oblacich o nějakém milujicim bohu. Ta představa vam zaslepila oči.Nevnimate okoli jste odtrženi od reality . Kdybych mohl tak bych na toho milujiciho boha plivl ale ne pošpinil bych si vlastni sliny.

Jiste, ale to je setrvacnosti stareho zpusobu zivota, ktery mame vzity. Vsechny vysledky prichazeji opozdene, protoze vzdy ptrebuji dozrat.
Ale jsou ruzne metody a cesty, ovsem take sjou ruzne rychle.

Qellogathi, myslím oním bojem to, že se nesmíme nechat odradit, když nám nepůjde všechno podle představ, jak bychom chtěli, ale pokoušeli se pracovat sami na sobě znovu.

Ahoj Ališ, vím, že nejsem vůbec ta pravá, která by Ti měla odpovídat na to, jak bojovat se svým egem, protože má znalost literatury v tomto směru je mizivá. Přesto mi to nedá a napíšu, jak to dělám já, čistě jen podle svého srdce. Vnitřně nějak cítím, že netoužím patřit k žádnému náboženství nebo sektě... Napíšu pár situací z běžného života. Když se mi třeba něco vůbec nechce, tak si řeknu, půjdu ničit svoje ego a překonám svou lenost. Nebo, když mi ublíží manžel, řeknu si, neurážej se, v obou dvou je nekonečná boží láska, tak nedovol zlobě, aby ji dál dusila.Další příklad, když toužím po něčem materiálním, co nemůžu mít, třeba bazén, tak si řeknu, nač toužit po něčem materiálním pozemském, když je to jen pomíjivá iluze ,ale to uspokojení, které mi dá pocit být Bohem mi nemůže nic nahradit. A když mám z něčeho obavu, řeknu si, čeho se bojíš, jsi Absolutnem, pro které není nic, co je ve jménu dobra a lásky, nemožné. Netuším, zda jednám správně a vůbec, zda je to duchovní cesta, která je nejlepší nebo nejúčinnější, ale je v souladu s mým srdcem.Také se mi to vždy nedaří. Povídám si se svým "Já" a věřím, že jednou nastane doba, kdy mu nebudu muset vůbec nic vysvětlovat a přesvědčovat ho, ale mé "Já" bude konat přirozeně to, co je správné, protože prokoukne a bude osvobozeno od nevědomosti a také pozemských pokušení.

Janko,
to byly jedny z nejkrasnejsich citaci Dona Juana.
Kracet svetem a byt si vedom vseho.
Jiste ze vic se ani neda.

Martine,
myslis to sice dobre a zda se, ze ses nejak zklamal, ovsem si nepochopil, ze se tady povetsinou doposavad nemluvilo o slepe vire ale o jiste forme empirie a psychologie, ktera se uz prave z toho duvodu nemuze setkat s podobnym vyustenim.
Tobe se to stalo ponevadza jsi byl prilis na povrchu a nemels skutecnou touhu po duchovnu.

Lindo,
bojem to nejde, nebot boj se svou bytosti je o popirani vuli toho, co jeste mame radi. To znamena, ze se nutne dostaneme do krizku s bytosti, co nebude delat dobrotu. Nu, za pokus to stoji, ale kdyz clovek udela tech pokusu vic, pak prijde na to, ze se preci jen musi VZDAT a proste se od toho otocit zady. A vyhra bez boje. Tak jako hlavou proti muru to nejde, tak i bojovas se sebou.
Orientace vedomi je tady zas dulezita.

myslim že létáte vysoko nad zemí a bavíte se o nesmyslech.Duchovní cesta je lidskej blud .Taky jsem tak fantaziroval a věril těm nesmyslum typu at jdete kamkoli a setkate se s kymkoli vždy na vás čeká vaše vlastní láska .Není to pravda a nevěřte lidem typu Jana .Je to stavění vzdušnejch zamku a ztrata iluzi je pak dost drsna. Taky sem těmto věcem věřil.Dopadl sem ale špatně.Dejte si na ty lidi pozor a nemrhejte časem o nesmyslech

Evelyn a Jani, máte pravdu, že člověk se může bát jen tehdy, když na něčem lpí, ale jsou věci, kterých se nám těžko vzdává... No, chce to boj sám se sebou a nepolevit :-)

Ahojky Jani, jsem tak ráda, že jsi nás našla :-)))
Tvůj příspěvek je krásný. Tak pěkně se mnou souzní. A to lpění, jo, jo, jo, to je ono!!! :-)

Vítej mezi námi :-)

Ahojky všichni. U Vás je hezky živo. V diskuzi minulé životy jsem Vás nenašla a Vy jste tady :-))). Lidské trampoty pramení ze skutečnosti, že lidé své skryté zdroje intuitivně vnímají, ale neodváží se je použít. Proto lidé oddáni poznání říkají, že stav člověka je dán bojem mezi jeho hloupostí a nevědomostí. Proto se lidé, dnes více než kdy jindy, potřebují seznámit s novými představami, které by pracovaly s jejich vnitřním světem. To, že se racionální člověk drží zuby nehty své představy sama sebe, je výrazem jeho nekonečné hlouposti. Zcela přehlížejí skutečnost, že cesta poznání nám otevírá cestu ke svobodě vnímat nejen svět, který je daný, ale i vše ostatní, co je člověku dostupné. Bojí se před možností svobody. A svoboda je tady, na dosah ruky.
Člověk má čtyři nepřátele: strach, jasnost mysli, moc a stáří. Strach, jasnost mysli a touha po moci mohou být překonány. Ne však stáří. Může být oddáleno, ale nikdy přemoženo. Když člověk nemá co ztratit, stává se statečným. Strach se nás zmocňuje jen tehdy, jestliže stále na něčem lpíme.

Odevzdal jsem se zcela síle,
která řídí můj osud.
Na ničem nelpím, a tak nemám co bránit.
Nemám žádné myšlenky a tak mohu prozřít.
Nebojím se ničeho, a tak si mohu vzpomenout na sebe sama.

S odstupem a lehce
proletím za Orla a budu svoboden.

Pro Lindu: Pokusím se napsat něco ke strachu. Možná by se dalo říct, že strach je skvělý sluha, ale zlý pán. Podobně jako bolest dokáže člověka uvést do stavu pohotovosti, dokáže varovat, ale bohužel také zkalit život nebo ho dokonce zkrátit. Takže je jasné, že by nad člověkem neměl získat svou moc.

Kořenem strachu by mohla být nevědomost. Bojím se toho, co neznám, a neznám to, co nemám pochopené. Pokud chápu "proč", pak není důvod mít strach. Ale kdo z nás vše chápe? A tak nás stále ještě provází.

Co dělat, aby nás neovládl? Já mám nejlepší zkušenost s tím, že si přiznám svůj strach, řeknu mu: "Ahoj strachu, vím, že jsi se mnou. Ale víš, budu raději, když se zmenšíš nebo odejdeš. Teď k sobě povolávám klid a mír." Super je hluboké dýchání. Uvědoměním si strachu se mi zdá, že jaksi ztrácí na své síle, někdy vymizí úplně.

A ještě mě napadá jeden kořen strachu, a tím je nedůvěra v Absolutno, chcete-li Boha. Bojím se, protože nedůvěřuji Absolutnu, že se vše děje k mému prospěchu, k mému růstu. A je naprosto zbytečné mít strach z něčeho, co nemohu změnit a stejně tak z toho, co změnit mohu. Pokud se tedy strach v našich životech projevuje, pak jej berme jako bránu k příležitosti zvítězit nad sebou samými.

Aureliano: ...K dosažení poznání sama sebe jako "Já" (neboli absolutna) není třeba podpory žádné instituce ani vesmírné flotily :-). Absolutno (absolutní vědomí - Bůh) prostě jenom je - je všezahrnující, a zároveň není. Proto nic netvoří a žádné dary nedává, ani je nemá smysl o něco prosit :-). Všechny bytosti jsou jeho součástí, a to včetně těch, které někdo pokládá (nebo se pokládají sami) za bohy stvořitele :-) Podle zkušenosti těch, kteří poznali, se každá bytost, až odloží na své cestě poznání své závoje nevědomosti, uvědomí ve své podstatě, t.j. jako absolutní vědomí - absoulutno - "Já" nebo chcešli Bůh.
- - -

Aureliano,
to je tak precizne receno, ze je to az k podivu. Proc jsou nase videni sveta tak moc podobna? (Ne, vysvetlovat podrobne to neni treba, nebot vim jak to funguje, rikam to jako recnickou otazku)((:

Jsem docela rad, ze v tech dalsich prispevcich dokonce porovnavas Maharisiho s Donem Juanem. Ikdyz jsou jejich interpretace neznama, sveta znameho i nepoznatelneho velice podobne, samotne nauky vykazuji dost odlisnosti co se tyce metod. V konecnem smysly vsak ani ja nevidim podstatne rozdily, pokud se jedna o porozumeni kvalite a zasadnosti samotneho Poznani. Nagual je totozny s Parabrahman. Neco, na co se v dualismu neda nahlizet.
Ale tyhle nauky tak sakramentsky sedi!

Ivan,
vzdyt ja vim, jak to beres.
V mem systemu vsak dokonce svobodna vule jako takova ani neni, nebot my vsichni jedname z jakehosi predurceni. Toto predurceni mame obsazeno v nasich telech jakozto zakladnou vibraci, ktera si pak hleda podobne vibrujici okolnosti pro sve uplatneni.
Taky jsi si nevybral svou prislusnost k vesmirnym lidem, to se ti stalo na zaklede toho, ze jste si jakozto ty a nauka nejak podobni. Podobne pritahuje podobne.
Doufam, ze se ti naplni tve ocekavani, ktere od toho zadas a ze te to naplnuje spokojenosti.

Pro všechny: Příběh lásky, který jsem výše popsala se mi moc líbil. Podle mě vyjadřuje jednu základní myšlenku, a to tu, že každý člověk je za své vlastní štěstí zodpovědný sám. Nikdy po nikom nemůžeme chtít, aby nás učinil šťastným. Pocit štěstí, lásky, naplnění musí každý nejprve tvořit sám v sobě. Teprve pak může být v lásce svobodný, protože není závislý na tom, kolik lásky, kolik radosti a štěstí mu dává ten druhý. Celistvost zažívá sám v sobě. A jsou-li takto celiství oba partneři, nemůže mezi nimi dojít k boji o moc ve vztahu, o touhu ovládat druhého, vlastnit ho.

Pak prožívají jeden druhého dle slov Chalíla Džibrána:

Láska dává jen sebe a bere jen ze sebe.
Láska neovládá, ani nechce být ovládána.
Neboť lásce postačuje láska.

Milujte se navzájem, ale nečiňte si z lásky pouta: nechť je láska spíše mořem, vlnícím se mezi břehy vašich duší.

Stůjte při sobě, ale ne příliš blízko sebe: neboť pilíře chrámu stojí odděleně a dub neroste ve stínu cypřiše, ani cypřiš ve stínu dubu.

Dávejte si svá srdce, ale ne proto, abyste si je vzájemně svěřovali do opatrování.
Neboť vaše srdce může obsáhnout jen ruka Života.

Tak to byla taková malá odbočka od cesty poznání, ale možná, že si v ní někdo najde, co potřebuje právě teď pro svou cestu životem.