Sám sobě nepřítelem
Sebepoškozování v klinickém slova smyslu představuje kategorii, která má sociální kontext a sociokulturní pozadí. Zacházení s lidským tělem je determinováno sociálními okolnostmi a rituály, které mají kulturní a sociální význam. Tyto okolnosti rozhodují o tom, které zásahy do lidského těla lze pokládat za konvenční normu (např. tetování nebo piercing) a které již mají charakter sebepoškozování v patologickém slova smyslu.
Budeme charakterizovat termíny, které se vyskytují v odborné literatuře a popisují patologické sebepoškozující chování. Je zřejmé, že sebepoškozující a suicidální chování se odlišuje, ale toto odlišení nebývá vždycky v klinické praxi snadné.
Automutilace představuje sebepoškození, kde nejčastější motivace vyplývá z psychotické poruchy a sebepoškození může mít symbolický význam. Příkladem je automutilace zaměřená proti části těla (např. ruce, genitáliím, očím, jazyku) symbolicky vyjadřující patologické pocity viny a sebepotrestání při těžké depresi. Bizarní automutilace se mohou vyskytnout u pacientů trpících schizofrenním onemocněním. Automutilace se může také vyskytnout jako vedlejší produkt neobvyklých sexuálních praktik sadomasochistického charakteru nebo u osob s poruchami osobnosti v zátěžových situacích, jako je např. trestní stíhání, pobyt ve vězení, nedobrovolná hospitalizace, a může mít účelový charakter.
Sebepoškozování je termín, který je nejčastěji spojován s vědomým, záměrným, často opakovaným sebepoškozováním (sebezraňováním) bez vědomé suicidální motivace, v němž dochází k narušení tělesné integrity, bez závažného letálního dosahu. Nejčastěji jde o řezná poranění kůže, zápěstí, předloktí, hřbetů rukou, škrábance, vyřezávání znaků do kůže. K sebepoškození bývají používány ostré předměty, např. žiletka, sklo. Další formou sebepoškození je popálení, např. cigaretou nebo zapalovačem. Uváděné motivy pro sebepoškození jsou rozličné, nejčastěji uváděným motivem bývá pocit vzteku na sebe samého, úleva od napětí, někdy též přání zemřít. Sebepoškozování je považováno za jeden ze znaků narušené osobnosti, nejčastěji hraničního charakteru. Někteří autoři ovšem sebepoškozující chování koncipují spíše jako návykovou poruchu (addiction) než jako znak specifické poruchy osobnosti. Do okruhu sebepoškozování bývá zahrnováno i předávkování léky, které je opakováno a není u něj patrný přímý suicidální motiv. I když v sebepoškozujícím chování můžeme nalézt apel na okolí, nebývá snaha o získání pozornosti okolí jediným motivačním mechanismem.
Syndrom záměrného sebepoškozování představuje širší pojetí sebepoškozujícího chování, které je vydělené z kategorie suicidálních pokusů a zahrnuje sebepoškozování jako specifický patologický projev u poruch osobnosti (hraniční, histrionské, disociální, mnohočetné poruchy osobnosti), nebo u pacientů s poruchami příjmu potravy (zejména mentální bulimie) a pacientů závislých na návykových látkách.
Syndrom pořezávaného zápěstí má charakter sebepoškozování, v němž dominuje pořezávání, typicky na zápěstí a předloktí, které nemá vědomý suicidální motiv. Popisuje se, že afektivní projevy, které provázejí sebepořezávání, mají specifickou dynamiku a průběh. Pacienti prožívají tenzi a dysforii. Sebepořezání vede k úlevě a k opakování tohoto jednání. Osoby, které se pořezávají, mají snahu proti tomuto jednání bojovat, ale při snaze ovládnout se prožívají napětí, dysforii a vztek, afektovou kombinaci, která vede k opakování sebepoškozujícího jednání.
Předávkování léky představuje neindikované, nepřiměřené nebo nadměrné užití dávky léků bez zřetelného suicidálního úmyslu. Předávkování bývá často opakované. Může jít o léky, které byly pacientovi předepsány nebo které patří někomu z rodiny, ale i takové, které náhodně najde v domácí lékárničce.
Zdroj: Koutek, Kocourková - Sebevražedné chování, nakladatelství Portál
Komentáře
není způsob se ničit když to každýmu můžete nandat,kašlete na pravidla,vschopte se a jak napsala eny bojujte.
Chtěla bych z toho všeho ven. Už se to dozvěděla i moje sestra, mamka to asi tuší a stále se mě vyptává od čeho mám ty hrozné jizvy na rukou......a já se jen stále dokola vymlouvám a vymlouvám, jedna lež střídá druhou. Už pomalu přestávám rozeznávat kdy lžu a kdy mluvím pravdu.
Dokonce jsem se dobrovolně rozhodla, že vyhledám znovu odbornou pomoc, jenže....nemám odvahu vstát a jít hledat nějakého psychologa či psychiatra i když vím, že už je to moje poslední naděje, protože sama to nezvládnu... Opravdu už nevím, co mám dělat.
Kdyby jste měl někdo nějakou radu, tady je můj mejl: jajinka4h4"post.cz. Děkuju
a aj ked ta nepoznam verim tomu ze si dobry clovek,ktory sa snazi len ZIT.ale ludia v tvojej blizkosti ti to nedovoluju.skus si najst v niecom nieco pozitivne.ja sa snazim brat energiu zo slnka a vtlkam si do hlavy ze
Teď jsem dala žiletce na dva měsíce pokoj, jsem doma a není příjemné oznamovat mamce, že jsem se pořezala a jak moc a ukázat to a pak koukat, jak se trápí. Ale předpokládám a doufám, že teď o dalším školním roce (2.ročník SŠ) ji vezmu zase zpět do rukou.
Chodím k psychiatrovi, beru prášky na zklidnění a bla bla, ale mám takové pocity...že když s tím přestanu, změním se, okolí pozná, že jsem s tím přestala, že jsem jinačí, usměvavá a budou do mě vidět. Prostě se bojím změny.
Je tu někdo takový? Písněte sem. Ráda si o tom s někým popovídám.
Jo, mohlo by to být fajn být opak toho, co jsem teď, ale bojím se. V tomto jsem už 3 a půl roku a z ničeho nic dát takovou změnu... . Jsem zvyklá na tento způsob života.
Třeba časem dostanu rozum.
Pupy.P"seznam.cz
Přestaňte s tím taky.
TAK BEZCITNEHO CLOVEKA SOM UZ DLHSIE NESTRETLA.ALE AJ TAKI MUSIA BYT.
A ESTE-KAZDY RIESI SVOJE PROBLEMY INAK.NIEKTO TAKTO INY SA VYKRICI.AJ KED SA TOHO SNAZIA LUDIA CO TYM TRPIA ZBAVIT,NEJDE TO LEN TAK POVEDAT,ZE OD ZAJTRA KONCIM.TAKTO TO NEFUNGUJE.POKIAL NEMAS DOVOD PRECO PRESTAT A RIESIT PROBLEMY INAK,TAK S TYM NESKONCIS.ALE TO TEBE NIKTO NEVYSVETLI TAK TO NECHAJ RADSEJ TAK!!!!!!!!!!!!!!
diky moc
- Odpovědět
Pošli odkaz