Reklama

Arteterapie s tělesně postiženými

Tělesně postižené dítě je dítě s vadou pohybového aparátu nebo s poškozením nervové soustavy, jestliže se projevuje poruchou hybnosti. Některé charakteristické rysy takto postižených jsou: tendence k izolaci ve společnosti, častější přeceňování vlastních sil, vyšší senzitivita, častější paranoidní tendence, vztahovačnost, pesimismus, apatie, deprese, problémy s navazováním přátelství. Závažnými komplikacemi mohou být např. inkontinence nebo imobilita.

Jak uvádí Vágnerová (1992), často se u těchto dětí vyskytuje egocentrismus, projevující se jako upozorňování na sebe, přecitlivělost na skutečné nebo i domnělé narážky na jejich vzhled, výkonnost nebo postižení, poruchy sebehodnocení, pasivita, nízká úroveň sociability. Zvláště u dětí s dětskou mozkovou obrnou je schéma vlastního těla narušeno. Děti po úrazu často neumějí přijmout nový obraz svého těla.
Sebehodnocení může být zkreslené v kladném i v záporném významu. Mnohdy je tento zdeformovaný sebeobraz způsoben tzv. sekundárním handicapem, neurotickými rysy osobnosti a na základě absence možností, které vyplývají z izolace, ztráty možnosti porovnávat se s ostatními.

 

Arteterapie má tedy kromě potenciálu rehabilitace jemné motoriky (kreslením, malováním, modelováním) i možnost kompenzace zmíněného tzv. druhotného handicapu. Zážitek úspěšnosti je tu prioritou. Ta má eliminovat pocity méněcennosti, má mobilizovat kreativitu, fantazii, aktivizovat a při skupinových formách arteterapie dát i těmto dětem možnost konfrontace svých podobných prožitků s jinými postiženými dětmi, možnost navazovat přátelství nebo dát smysluplnou náplň volnému času.


Arteterapeuti pracující s touto populací vycházejí z Adlerovy filozofie pocitu méněcennosti, který bývá u těchto pacientů běžný. Pomáhají dětem překonávat pocity, někdy hraničící až s tendencemi k sebezničení, pomáhají jim naučit se akceptovat svůj handicap, eliminovat emoční napětí, najít adekvátní seberealizaci a smysl svého života, prezentovat aktuální a reálné aspirace, vytyčovat si reálné cíle. 

 

Ve výtvarném projevu fyzicky postižených dětí se v kresbě postavy často vyskytuje ignorace té části těla, která je postižená. Šestnáctiletý chlapec vozíčkář v autoportrétu nenakreslil dolní končetiny s argumentem: "K čemu mi jsou nohy?"

 

Podobné projekce body image do kreseb tělesně postižených dětí uvádí ve své diplomové práci i Antalová (2001) a Pakošová (1995). V autoportrétech jsem se u těchto dětí setkala s nepřiměřeně malými postavami na kraji papíru, jež odrážely malé sebevědomí a pocity méněcennosti.

 

Reklama

Francouzský malíř Henri Toulose-Lautrec, který trpěl dědičnou chorobou kostí a v jejím důsledku i malým vzrůstem (měřil jen 152 cm), většinu dětství trávil v posteli kreslením. Na autoportrétu z roku 1880, který maloval jako šestnáctiletý, se zobrazil tak, že jeho deformované nohy zakrývá množství předmětů v popředí a jeho poprsí je jakoby jen součástí zátiší.

 

Práce s hlínou nabízí tělesně postiženým dětem důležitou hmatovou stimulaci a senzibilizaci, rehabilitaci jemné motoriky, ve spolupráci s pohybovou terapií i korektivní možnosti v rámci potenciální změny v držení těla (modelováním sebe samého), změnu ve vnímání sebe i ostatních, novou dynamiku - od pasivity k aktivitě, zážitek úspěchu a radosti, protože i děti méně zdatné v kresbě, v modelování bývají odvážnější. Pocit hrdosti na své dílo, které, když je dovedeno do výsledné podoby vypálení a glazurování, může pro ně být stimulujícím impulzem, aktivizací jejich tvořivých potenciálů.

 

Pracovala jsem se čtyřiadvacetiletou dívkou, která neměla vyvinuté ruce, takže kreslit a modelovat mohla jen ústy. Její sebevědomí bylo evidentně posíleno zážitkem úspěšnosti při výtvarných aktivitách, i když ji stály mnoho fyzické námahy.

 

Mnozí tělesně postižení výtvarníci publikují své práce v podobě pohlednic a stali se známými svou precizností. Výtvarné umění se pro řadu z nich stalo náplní života. Nejvýraznějším příkladem je snad Američanka známá pod jménem Joni, která maluje ústy, píše o svém životě i o svém handicapu knihy, cestuje a povzbuzuje postižené lidi.

 

Německý sochař Egino Weinert, který během druhé světové války ztratil pravou ruku v zápěstí, sa navzdory svému handicapu stal uznávaným umělcem. Jeho emaily a sochařské práce v bronzu se sakrální tématikou se dostaly do celého světa. V současnosti ve svém ateliéru zaměstnává lidi s různými typy postižení. V průběhu studijního pobytu v jeho dílně jsem se seznámila s jeho dramatickým životním příběhem. Prostřednictvím umění se mu podařilo získat ztracené sebevědomí, nový smysl života i ekonomickou nezávislost a prosperitu.

 

Sochař Alberto Giacometti, známý pracemi se štíhlými kráčajícími postavami, ve svém životě utrpěl úraz, který ho poznamenal na celý život. (Napadal na jednu nohu.) V jeho dílech se opakovaně vyskytuje problematika stability.


Zdroj: Jaroslava Šicková-Fabrici - Základy arteterapie , nakladatelství Portál

Reklama

Komentáře

Reklama