Výživa při hypertenzi

Dieta by se měla zaměřit na snížení tělesné hmotnosti. Z minerálů je zapotřebí snížit příjem sodíku a zvýšit naopak příjem draslíku. Doporučuje se dbát o snížení příjmu nasycených mastných kyselin a zvýšený přísun mastných kyselin nenasycených. Hlasy, že vliv skladby mastných kyselin na hypertenzi není definitivně dokázán, mohou mít sice pravdu, ale pouze akademickou, protože mastné kyseliny, tuky, mají mnoho společného s obezitou i s aterosklerózou, která je častou nemocí hypertoniků a kvůli níž vlastně věnujeme hypertenzi tolik pozornosti.
 

S výjimkou mimořádných fyzických výkonů v horkém prostředí a při vysokém pocení není zdůvodnitelná potřeba solení potravy. (Někdo má zkušenosti s tzv. solnou horečkou při ztrátě soli pocením, například u dětí na letní dovolené, jiní to popírají.) Solení, přisolování a zejména přesolování bývá většinou zbytečným návykem, někdy se svádí na geneticky zakódovanou odhchylku a potřebu. Při mírném omezení příjmu soli u pacientů s hraničním krevním tlakem jde o sestup z hodnot například 10 a více g denně na množství 5 až 7,5 g soli denně. To znamená prakticky možnost potravu vařit jako obvykle ve slané vodě nebo s přídavkem soli, ale již bez dalšího dosolování a s vyloučením solených konzerv, solených bramborových lupínků, solených arašidů, uzenin apod. Při potřebě podstatného omezení sodíku se sníží příjem soli na 2,5 g za den, a to vyloučením soli při vaření, vyloučením soleného pečiva a výběrem zeleniny, která má méně soli. Také je nutno omezit v dietě maso a mléčné výrobky. Nehodí se některá zelenina, například zelí, karotka, špenát ani celer. Zvýšeným přívodem draslíku se rozumí dosažení až asi 7 g denně z běžných 2 až 6 g. Hodí se toho dosáhnout vysokou konzumací ovoce a zeleniny, ne však té, která obsahuje mnoho sodíku.
 

Obezitu je nutno léčit energeticky chudou dietou, ukázněností v dodržování stravovacího režimu a výdejem energie pohybem. Je známo z řady studií, že vztah tělesné hmotnosti a výše krevního tlaku spolu souvisejí tak, že pokles hmotnosti se odráží zákonitě v poklesu tlaku. Přesto tento postup nebývá příliš úspěšný, protože se jen nemnohým pacientům podaří významně snížit hmotnost.
 

Z tuků se doporučuje dávat přednost těm, které mají nenasycené mastné kyseliny. Ty dělíme na mononenasycené (monoenové), tj. s jednou dvojnou vazbou mezi uhlíky a na polynenasycené (polyenové) - se dvěma a více dvojnými vazbami. Nasycené mastné kyseliny mají mezi uhlíky jednoduché vazby. Kromě těchto pojmů si připomeňme cis-mastné kyseliny a trans-mastné kyseliny, tj. mastné kyseliny s dvojnými vazbami mezi uhlíky, které se liší navzájem pootočením vodíků. Nenasycené mastné kyseliny získáme hlavně z olejů (slunečnicového, z kukuřičných klíčků, sójového, z rybího tuku a masa aj). Zdrojem nasycených mastných kyselin je například máslo a kokosový tuk. Ač cholesterol není dáván do přímé souvislosti s krevním tlakem, omezíme jeho příjem především jako prevenci možného rozvoje aterosklerózy, která osoby s vysokým tlakem ohrožuje.
 

V posledních letech se hovoří v souvislosti s doporučovanou dietou a propagací rostlinných olejů o tom, že trans-mastné kyseliny mohou vést k ateroskleróze. Názory nejsou jednotné. V USA se považuje normální příjem trans-mastných kyselin za nepodstatný. V Anglii jsou opatrnější a doporučují nepřekročit jejich dávku denně ve výši 5 g. V praxi to znamená omezit příjem potravin, v nichž se v přírodě vyskytují: maso přežvýkavců, hrách, špenát, salát, máslo. Nejvíce jich člověk získává z vysoce ztužených olejů. Tvrdé margariny jich obsahují asi 24 %. Polotuhé asi 16 % a máslo méně než 2 až více než 8 %. Rostlinné oleje neztužené hydrogenací nemají s výjimkou řepkového transmastné kyseliny.
 

Je velmi pravděpodobné, že brzy nebudou tyto informace platit, protože probíhá intenzivní výzkum a příprava nových technologií, které trans-mastné kyseliny ve výrobcích omezí.


Zdroj: Medicína 1999/9