Chůze a zdraví

Chůze zůstala hlavním prostředkem překonávání vzdáleností po většinu historie. Dřevěné kolo bylo vynalezeno asi 3200 let před n.l. Trvalo dalších asi 5 tisíc let, než (velmi malá) část lidstva začala používat kočáry. Velká Británie v době Římského imperia byla zemí chodců. A také Napoleonovi vojáci museli ještě v začátku minulého století projít cestu z Paříže do Moskvy a zpátky pěšky. Chůze byla hlavním a nejjednodušším prostředkem, umožňujícím dostat se odněkud někam, po dobu několika milionů let ? až "dopravní pandemie" dvacátého století všechno změnila.

Jednoho letního odpoledne r. 1896 Bridget Driscollová neopatrně sestoupila z chodníku na londýnskou ulici a byla usmrcena automobilem: byla to první smrtelná oběť automobilismu v dějinách Velké Británie. Při vyšetřování její smrti koroner prohlásil, že doufá, že něco takového se již nikdy nestane.

V průběhu dalších sta let bylo v Británii auty usmrceno 475 tisíc lidí a asi 30x tolik bylo vážně zraněno. V r. 1925 byl počet usmrcených asi 80 na 1 milion populace, v r. 1941 dosáhla křivka absolutního vrcholu (asi 100 obětí na 1 milion, v absolutním počtu 4781 usmrcených chodců): zavinila to kombinace válečného zatemnění s nezkušeností mnoha "čerstvých" vojenských řidičů.

Další, již menší vrchol je na grafu smrtelných dopravních nehod patrný v počátku šedesátých let ? v evidentní souvislosti s prudkým růstem počtu osobních automobilů (v Británii z asi 1 milionu v r. 1945 na asi 15 milionů v r. 1970).

Od té doby počty zabitých chodců trvale klesají ? ačkoli na britských silnicích dnes jezdí již přes 25 milionů automobilů. Není to důsledek žádných promyšlených preventivních opatření. Automobily chodce prostě vytlačily z cest.

Již od dětského věku dochází ke změnám v životním způsobu. První krůčky dítěte jsou v rodině událostí, a pro dítě začátkem cesty k nezávislosti. Dalo by se očekávat, že denní vzdálenost jeho "cestování" se bude trvale zvětšovat, a v dospělosti dosáhne vysokých hodnot. Není tomu tak. Průzkum v Británii ukázal, že od 5 let člověk ujde za den v průměru kolem 1000 metrů, nejstarší občané ještě méně. Jen v jediné věkové skupině je patrný nárůst: mládež mezi 16?19 lety ujde průměrně kolem 1800 metrů/den.

Na snížení pohybu dětí se podílejí školní autobusy i rodinná auta. Ale hlavně ? rodiče mají obavu z rizik silničního provozu a brání dětem chodit po ulicích.

V období mezi 1975?1993 se celoroční průměrná délka chůze v Británii snížila o 20% (u dětí o 27%). Souvislost s rostoucím počtem a větším používáním automobilů je zřejmá (ve stejném období se počet dětí, dovážených do školy autem, zvýšil z 12% na 23%). Zdravotní důsledky popsaného trendu se pravděpodobně naplno projeví až po několika desetiletích. Některé se ale ukazují již dnes.

Při chůzi je zapojena polovina kosterních svalů, hlavní inzulin-senzitivní tkáně lidského organizmu. Chůze vede k zvýšenému využívání glukózy ve svalech, jejichž citlivost k inzulinu se zvyšuje. Naproti tomu inzulinová rezistence, hlavní metabolická porucha při inzulin-dependentním diabetu, je charakteristickým důsledkem poklesu fyzické aktivity.

"Civilizační chorobou" je také osteoporóza, k jejímž nejvážnějším komplikacím patří zlomeniny kostí, především krčku femuru.

Není sporu o tom, že k základním faktorům patří prodlužování délky života, zejména prodlužování postmenopauzálního období života žen. Denzita kostí a postup osteoporózy jsou ve velké míře ovlivňovány fyzickou aktivitou daného jedince. A navíc, riziko vzniku fraktury je nepřímoúměrné svalové síle, protože fungující svaly kloub významně zpevňují. Odhad, že omezování chůze patří k hlavním příčinám nápadného vzestupu počtu zlomenin krčku stehenní kosti od počátku šedesátých let, vypadá jako zcela reálný.

Zřejmé jsou i souvislosti s psychickým a sociálním zdravím. Mezi lidmi, kteří spolu jdou na procházku, jsou rovné vztahy, jaké nezná společné cestování automobilem (řidičem je většinou muž, diskriminovány jsou ženy a děti). Vznikají nerovné vztahy mezi těmi, kteří chodí pěšky, a těmi, kteří se vozí. Děti z chudých rodin jsou 5x častějšími obětmi smrtelných dopravních úrazů než děti z bohatých rodin, které jezdí automobilem. Ulice přeplněné automobily vytvářejí hradby, ztěžující přirozenou komunikaci mezi lidmi žijícími na územích rozdělených vozovkami. Podobných souvislostí je mnoho.

Jedním z úkolů zdravotníků se stává obrátit pozornost veřejnosti k významu chůze jako prostředku pro snížení rizika infarktů myokardu (riziko mužů, kteří ujdou denně méně než jednu míli, je dvojnásobné ve srovnání s těmi, kteří pravidelně chodí více než dvě míle), diabetu, fraktur femuru nebo obezity, a také jako prostředku k zlepšení duševního zdraví. V Africe jsou populace, které nevěří v posmrtný život. Jejich životní názor je jasný: když zemřeme, zemřeme. Vítr zavane naše stopy v písku, a to je náš definitivní konec.

Zdroj: NATURE MEDICINE 4:263, March 1998., Medicina 98/8