Záchrana tonoucího

Tonoucímu člověku se zaplní plíce vodou a dýchací cesty se
uzavřou. Smrt nedostatkem kyslíku nastává někdy už po dvou, třech
minutách. Rychlá pomoc je tedy nezbytná.


Profesionální záchranáři radí, aby se zachránce na břehu
nejprve rozhlédl, zda se nedá tonoucímu něco podat nebo hodit,
aby se zachytil. Varují, že osobní zásah je vždy až poslední
možnost, pro nezkušeného je totiž velmi nebezpečný. Dříve než
zachránce skočí do vody, měl by někomu dát vědět, co se děje.


Před skokem by si měl sundat oblečení a boty, které ve vodě
představují zbytečnou zátěž. Měl by zvážit riziko, pokud má
skočit z velké výšky či z místa, kde neví, co je pod vodou.


K tonoucímu by měl plavat s hlavou nad vodou - když topící se
člověk zmizí pod hladinou, zachránce přesně ví, kde to bylo a je
možno ho pak hledat. Tonoucího by měl rychle a razantně zachytit
a táhnout za bradu k nejbližšímu břehu. Tam mu musí odstranit z
úst a nosu bláto, písek a bahno, případně vytáhnout mu zapadlý
jazyk, aby mohl provádět umělé dýchání.


Někdy je nutná i obnova srdeční činnosti. Když se podaří
přivést utopeného k vědomí, vykašle vodu sám. Člověka, který
tonul, by měl co nejdříve vyšetřit lékař.


Nejčastější příčinou utonutí je podle prezidenta Vodní
záchranné služby Jiřího Baťka opilost a podcenění nebezpečí
spojených s koupáním v neznámých vodách. Člověk pod vlivem
alkoholu ztrácí soudnost a neodhadne, co zvládne. Opilý člověk
snáze ve vodě prochladne a rychleji mu dojdou síly.


Naďa Myslivcová - ČTK