Děti by měly spát v posteli s rodiči do pěti let
Sunderlandová, autorka 20 knih, začlenila svou radu do díla The Science of Parenting (Věda rodičovství), která vyjde ještě tento měsíc. Je si zjištěními založenými na 800 studiích a zařazenými do nové knížky naprosto jistá. Tvrdí, že praxe běžná v Británii i jinde - že se děti jen několik týdnů staré učí spát samotné, je škodlivá, protože jakékoliv odloučení od rodičů zvyšuje hladinu hormonů jako kortizol, které se v těle vytváří v reakci na stres.
Její zjištění vychází z vědeckých studií uplynulých 20 let, zabývajících se vývojem dětského mozku a analýzách toho, jak děti reagují za určitých okolností. Například tři roky stará neurologická studie ukázala, že mozek dítěte odloučeného od rodičů vykazuje obdobnou aktivitu jako při fyzické bolesti.
"Studie z celého světa ukazují, že společné spaní do věku pěti let dítěte je pro něj velkým přínosem. Až do pěti a více let mohou děti trpět úzkostí z odloučení, což je může poznamenat v pozdějším životě. A takovou úzkost zklidňuje společné spaní," konstatuje Sunderlandová. Symptomy podle ní mohou být i fyzického rázu. Cituje v této souvislosti jednu studii, podle níž zhruba 70 procent žen, které v dětském věku při pláči nikdo nekonejšil, trpělo v dospělosti zažívacími potížemi.
Sunderlandová svou knihou zkřížila zbraně s rodičovskými guru jako Gina Fordová, jejíž rady čtou tisíce rodičů. Fordová prosazuje, že by nemluvňata měla mít od velice útlého věku postýlku "stranou zbytku domu" a měla by se učit spát "bez asistence dospělých".
Ve své knize The Complete Sleep Guide for Contented Babies and Toddlers (Kompletní průvodce spánkem spokojených nemluvňat a batolat) píše, že rodiče potřebují mít čas sami pro sebe. "Sdílení lůžka... ze všeho nejčastěji končí tím, že rodiče spí v oddělených místnostech", a vyčerpanými matkami, což je situace, která "vyvíjí enormní tlak na rodinu jako celek".
Podle Sunderlandové přestěhování několikatýdenního nemluvněte do jeho vlastní postýlky i v případě, že v noci pláče, s sebou nese zvýšení hladiny kortizolu v jeho organismu.
Studie dětí do pěti let ukázaly, že více než 90 procentům z nich stoupá hladina kortizolu, jdou-li do mateřské školky, u 75 procent klesá při návratu domů.
Profesor Jaak Panksepp, neurovědec na Washingtonské státní univerzitě, který ke knížce napsal předmluvu, označil argumenty Sunderlandové za logické a konzistentní s neurovědou. "Moudrá společnost si je vezme k srdci," řekl.
Podle Sunderlandové je ukládání osamocených dětí ke spánku především západním jevem, který s sebou nese zvýšené riziko syndromu náhlého úmrtí dítěte (SIDS). Může to být proto, že dítě postrádá uklidňující vliv vedle něj ležící matky na dýchání a funkci srdce.
SIDS se označuje případ, kdy dítě ve věku od osmi dnů do jednoho roku zemře náhle a zdánlivě při plném zdraví a kdy není dostatečně vysvětlena příčina smrti ani po podrobném pitevním vyšetření. Smrt nastává ve spánku, dítě náhle přestává dýchat, aniž trpí.
"V Británii zemře vinou SIDS ročně 500 dětí," napsala Sunderlandová. "V Číně, kde je (společné spaní) samozřejmostí, jsou případy SIDS natolik vzácné, že nemají ani název."
Zdroj: ČTK
Komentáře
Vztah dcera-otec je jiný než dcera-matka.
Dcery na otce žárlí a já sama si pamatuju, že jako docela malá jsem říkávala, že si jednou vezmu svého otce za manžela. Otec je první muž, s kterým přicházíme do styku a podle něj, podle jeho vlastností a třeba i vzhledu, většinou pak volíme svého partnera.
Chtěla bych ti jen říct, že je dobře, že to nehrotíš, přece jen ve svém věku jsi rozumnější než přítelova dcera a je hlavně na tobě, abys tohle zvládla.
Ona je jen dítě, kterému se někdy předtím rozpadl svět.
U dcery je tohle otázkou času, až se jí zalíbí první kluk, bude mít docela jiné starosti než spát s tatínkem.
A ještě jednu radu - snaž se z ní upřímně udělat svou kamarádku, svou spojenkyni, aby ses vymanila z role té, která jí zabírá taťku.
Ale tohle ty jistě víš.
Ja jsem zastavala nazor, ze dite do manzelske postele nepatri. Postylku jsme meli hned vedle postele, ale dcera uz v porodnici vyzadovala telesny kontakt s matkou. Odmitala spat treba jen par centimetru od me postele. Ve chvili, kdy jsem byla naprosto vycerpana jsem si ji zacala davat do postele. Spavala s nami cca do 3-4mesice. Pak jsem ji postupne zacala po usnuti vracet do postylky, pak jsem ji zacala uspavat v postylce a v 15 mesicich jsme ji prestehovali do samostatneho pokojicku. Nebyl s nicim sebemensi problem. Myslim si, ze kdybych ji nechala chuderu jecet samotnou v postylce, nicim bych ji nepomohla, ba naopak. Nic nelze pausalizovat. Neexistuje jeden dokonaly model. Proto nelze rici co je spravne a co nikoliv. Kazde dite ma jine potreby a tak by jsme k tomu take meli pristupovat.
Deti zavrene samy v pokoji jsou pak bezcitne, casto provokuji a sikanuji ostatni z nedostatku citu. Deti milovane travici cas s rodici jsou pratelske, hrave a stastnejsi. Co clovek, to nazor, ale cas venovany detem se vrati. Omezenci, co vidíte jen, ze jste bez sexu, myslite sobecky a berete dite jako prekazku VY SI NEZASLOUZITE byt rodici!
jsem porad spolu, ale mam nazor, ze dite by melo spat samo .. nejsem zadna krkavci matka, pritulime se a zablbneme si pres den, ale v noci nam obema vyhovuje spani oddelene . Je tak zvykly od malicka, kdyz pominutu, usnuti pri kojeni coz se obcas stavalo, ale zamerne jsme ho nikdy v posteli nenechavali .. pritel ma jeste syna z predchoziho vztahu a ten prozmenu spava s maminkou i v 6ti letech .. coz mi moc normalni neprijde. tot muj nazor pekny den vsem :)
Odpadlo by ti spousta problémů jako oidiopův syndrom, bude se bát sám v pokoji, přemlouvání ho aby šel spát do pokoje . no hrozný, vůbec ti nezávidím.
Na rozum a spaní o samotě je dost času, člověk si pak toho ještě užije....
- Odpovědět
Pošli odkaz