Duchovní cesta

mělo tam být budu si to často číst. :)
jsem jenom ten lidiček, co se tu tak nějak projevuje. vždycky jsem měla hrozné pocity viny. nevím, kde jsem k tomu přišla. pořád se mi vrací, že dělám něco špatně. nemohu sama sobě pořád vysvětlit, že to tak není.

moc pěkný. budu často číst, abych věděla. myslím, že tomu konečně i rozumím.
kam na to chodíš? do svého nitra?
nedovedu si představit, co vyroste z tvých dětí, když mají takovouhle moudrou maminku. dá se jít ještě někam dál? asi jste tady o tom už mluvili.
jeden člověk se mě zeptal, proč jsem se nenarodila jako anděl. jít dál znamená narodit se s jinou strukturou vědomí, těla? narodit se jinak, v jiných hladinách vědomí? v jiných paralelních světech?

Pro Qellogathi a Evelyn: Píšete to moc krásně. Srdíčko mi z toho plesá :-)

Ališ, ztotožňovat se s čímkoli jiným, než se svým "Já", tedy i s tím nejkrásnějším, co v životě potkáš či vidíš, je nežádoucí.
Žijeme v projeveném , byť iluzorním, světě, ve světě dvojnosti, duality, existují zde dva póly. Pravá skutečnost je však Jednota, bezpólovost, kdy existuje v jednom jediném bodu vše, což svým rozumem těžko dokážeme pochopit.
A existuje-li pouze "Jedno", "Já", pak toto "Já" musí být vše i nic současně, takže jsi jím Ty i všichni ostatní. "Já" je dokonalost sama, tedy všichni a všechno je naprosto dokonalé. Pro vyjádření dokonalosti a plnosti chybí slova, to jen my si pomáháme slovy typu: krása, čirost, jasnost, čistota...ty nám nejvíce přibližují onu podstatu toho nejdokonalejšího, které jinak stejně nelze slovy obsáhnout a vyjádřit. Lidská řeč na to prostě nestačí, pak už jen cítíš, a pak už ani to ne, jen "jsi". A oni ti druzí lidičkové, ať už se navenek projevují tak či onak, jsou touto dokonalostí, tedy "Já" a vždy, když se Ti podaří tento paprsek "Já" v nich uzřít, díváš se sama na sebe.

asi jsem se zeptala na něco, na co jsi mi odpověděla. existuje jen jeden pól? ta čirost a ta krása a to jsme všichni? mám v každém člověku vidět to, co skutečně je, krása a jasnost?
jen doufám, že jsem se neptala zase z ega.

hm...
krásné bytosti

a když se ztotožním s tou krásnou bytostí, tak to ztotožnění se je nebo není správné, je nebo není stejné jako ztotožnění se s balastem?

Pro Ališ: Doufám, že doma zůstaneme hodně dlouho :-)
Ptáš se chytře. Ovšem netuším, jak chytrá bude moje odpověď :-)
Představ se jako esence Absolutna, průzračné jezírko s čistou vodou. Tak jsi se vydala do Světa a postupně si hladinu jezírka zdánlivě zanesla různými nečistotami (hmotným tělem, myšlenkami, emocemi...) a svou pozornost jsi zaměřila ne do čisté hlubiny jezírka, ale právě jen na znečištěný povrch. Píši zdánlivě, protože veškeré nečistoty jsou jen iluze, která se nám jeví jako skutečnost, pokud se s ní ztotožňujeme. Pak se ale naštěstí objeví nějaký prvotní impuls z nitra, z hlubiny jezírka, touha po prožívání skutečnosti, tedy čistotě. A tak se pomalinku, zpočátku jen záblesky světla (hluboké prožitky, úžas nad přírodou, tajemstvím života, četbou, setkání s krásnou bytostí...) začne hladina pročišťovat. A Ty si můžeš uvědomit tuto prozářenou část a víš, že jsi její součástí, že jsi to Ty, ale vzápěti svůj pohled zaměříš na místečko, kde se ještě nachází znečištěný balast a s hrůzou zjišťuješ, že asi nejsi ta krása a jasnost, ale ta špína a nečistota. Takže se zděšením pryč, Ty jsi přesně ta čirost, ten balast je jen iluze, ale pokud se s ní ztotožňuješ, je i ta špína pro Tebe skutečná. Tak, teď víš, kam zaměřit svoji pozornost: na skutečnost, tedy jas a čirost, ne na iluzi nečistoty.

někdy mám pocit, že se vám podobám, že jdu za stejnou věcí, ale vždy, když otevřu ústa, zjistím, že to není pravda.
teď se zeptám hloupě - může být duše dál než ten zbytek a chvíli trvá než to dosedne? jinak si neumím vysvětlit, že tu jsem.
zůstanete ještě chvíli doma, abych mohla poslouchat?

Qellogathi, může se zdát, že splnění všech podmínek: správné místo, správý čas a správný přítel, je velmi vzácné, a přesto je to tak jednoduché. Vše se může odehrát v tom nejlepším spojení, a to přímo v nás samých, v našem nitru. Tam se scházejí otázky i odpovědi, tam je zdroj všeho vědění, tam je pomoc, tam je rada na každé trápení. A možná právě tím, když nalezneme přítele, který naslouchá, projevujeme z nitra navenek, co nás bolí a lépe si to za pomoci vlastního hlasu utřídíme a pochopíme. Tak nějak to cítím.

Evelyn,
rozumim tve basni(:
Kdyz jsem byl nejhur, tak jsem taky potreboval jen ulevu a vydechnout, pripadne vyslechnout.
Lide si casto nekoho souzeni vysvetli, ze potrebuje poradit.
Ale, nekdy i rada je namiste.
Ovsem, uznavam, kdyz rada je vyrcena na spravnem miste v spravnem case a spravnemu cloveku.

Ano, to jsou veci, jez krestane nikdy nepochopi ani nebudou moci prijmout, ale je to tak. Je skutecne krasne, ze to tak je. Ze nikdo z tvoru zijicich v relativnim oddeleni, neni oddelen definitivne. To by bylo dost kruty, byt oddelen a odsouzen naveky pro samsaricke relativum.
Nekdo tuto nevedomost odbyva tim, ze si predstavuje bud unik ve forme naprosteho zniceni po smrti - a bude mit klid. To mu je zastirka pro jeho necisty zivot.
Jiny predpoklada nejake nebe, kde bude zit az naveky veku v nejake forme - a kdo nevi jak se veci maji - tak tomu proste bude verit. Jakakoli forma nemuze trvat naveky.
A kdyby byli u samotneho Stvoreitele, ktereho predpokladaji, to na veci take nic nemeni, nebot i on by nutne byl jen docasnou skutecnosti.
Mne osobne jen pomysleni na ono vychodiste ze samsary, nirvanicke vyvanuti, ukolebava az na hranici jakesi divne poezie-hudby a cirosti vedomi...
Taky cesta lasky, ta musi ten veiky cit stupnovat a dovolit mu gradovat az na hranice, kde by se jeste co dalo milovat, nebo rozlisovat.

Qellogathi, oslovilo mě, jak člověk dlí v iluzi hmotnosti a jak nádherné jsou záblesky, kdy se pocítí jako čirý jas. A jak úžasné je být si vědom této čirosti a jasnosti, být si jí vědom sám v sobě a následně i v druhých, nejsme oddělené bytosti, jsme spojeni v jednotě, nejsem utkána z jiné látky než-li Ty, než kámen, než strom než jakýkoli jiný předmět, jsem prostě vším a ničím současně spojující se v jednom bodě.
Pak se mi moc líbilo Tvé psaní o Záměru - mně ihned naskočila tato slova: Buď vůle tvá
mnou.

Qellogathi, děkuji :-) I já se připojím a trošku zabásním:

*

Chceme být milováni
Neuspějeme-li, chceme být obdivováni
Neuspějeme-li, chceme být nenáviděni a opovrženi

Chceme probudit u druhých jakési emoce.
Duše se třese před prázdnotou a po kontaktu touží za každou cenu.

*

Když tě poprosím, abys mi naslouchal
a ty mně začneš dobře radit,
pak jsi neudělal to, o co jsem tě požádal.

Když tě poprosím, abys mi naslouchal
a ty mi začneš vysvětlovat, proč bych se neměl cítit tak, jak se cítím,
pak zraňuješ mé city.

Když tě poprosím, abys mi naslouchal
a ty si myslíš, že musíš udělat něco, abys dal do pořádku mé problémy,
pak mě zklameš, ať už to zní jakkoli podivně.

Snad proto někteří lidé žádají o pomoc modlitbou.
Protože Bůh je němý a nedává dobré rady a nesnaží se dávat věci do pořádku.
Jen naslouchá a nechává mě, abych se staral sám o sebe.

Takže prosím, jen mi naslouchej,
jestliže mi chceš něco říci, buď trpělivý.
Pak ti slibuji, že budu naslouchat já tobě.

*

Krásný den. :-)

Evelyn,
a co konkretne te z toho oslovilo?

Evelyn,
uvedu ten text, pro informaci:

Dekuji

Stvořil Bůh, stvořil Bůh ratolest,
bych mohl věnce vázat,
děkuji, děkuji za bolest,
jež učí mne se tázat,
děkuji, děkuji za nezdar:
ten naučí mne píli,
bych mohl, bych mohl přinést dar,
byť nezbývalo síly,
děkuji, děkuji, děkuji.
Děkuji, děkuji za slabost,
jež pokoře mne učí,
pokoře, pokoře pro radost,
pokoře bez područí,
za slzy, za slzy děkuji:
ty naučí mne citu,
k živým, jež, k živým, jež žalují
a křičí po soucitu,
děkuji, děkuji, děkuji.

Pro touhu, pro touhu po kráse
děkuji za ošklivost,
děkuji za to, že utká se
láska a nevraživost,
pro sladkost, pro sladkost usnutí
děkuji za únavu,
děkuji za ohně vzplanutí
i za šumění splavu,
děkuji, děkuji, děkuji,

- takova patecni chvilka poezie(:

Aureliano,
vzdyt je to to same.(:
Samozrejme jsem nemyslel upusteni od Zameru - jakkoli - kdyz jsme uz jim de facto, tezko jej uskutecnovat jako doposud, protoze se uz jedna o "totoznost ucastnika s jeho cinnosti".

Pro Qellogathi: Když je člověk živ už jen proto, aby uskutečňoval záměr, jedná čím dál tím hlouběji v souladu s ním, až se jeho záměr stane záměrem "všeho co jest". Až se vznese na křídlech záměru a nakonec se jím stane, nebude to pro něho v tom okamžiku již záměr od kterého by mohl upustit, ale absolutní vědomí "Já" :-)

Domov jsem tady založila, to je pravda, ale tu vůni, příjemnost a světlo sem vnášíme opravdu všichni a já z toho mám radost :-)

Qellogathi, písničku Karla Kryla jsem nemyslela, tam jsou u některé podobná slova? tak to jsem nevěděla.

To, co jsi teď napsal mě hodně oslovilo :-)

a zas se to pridalo tolikrat...
Nekdy to tady blbne

M. Aureliano,
tak v tom by nebyla obtiz, kdyz by clovek byl definitivne oddan Poznani a strhl sebou vse. Kdyz je clovek ziv uz jenom proto, aby uskutecnoval zamer jak jsi to popsal, "vsechno co jest" ho bude poslouchat naslovo.
Rozumim tomu tak, ze kdyz se prenese na druhy brech v cele siri sve existence, tak se zmeni uplne jeho pohled, moznosti a take nebude omezen hmotou. Bezne byva clovek hmotou omezen, nebot "straslive veri" v jeji konecnou skutecnost.
Silvio Manuel patrne zjistil, ze "to co je" se proste jen jednou jevi jako hmota, jindy jako ciry jas, ale nema to vylucny stav ve smyslu statickem.
Pokjud o je teorie, je to filosofie.
Pokud clovek vsechno, co pochopil automaticky vnasi do cele struktury sve cinnosti a do vsech struktur sve bytosti (jak by to ovsem i melo byt prirozene) pak se zacne pomalu "vznaset na kridlech zameru", pak jednou jimi bude sam dokonce mavat a snad nakonec se stane Zamerem a od zameru pak upusti...