Duchovní cesta

...jj, a určitě aj čisto teoreticky :)

Svetlo sa rozvija Laskou... :)
(cisto prakticky :)

Blas,
jak se rozvíjí Merkaba netuším, slyšela jsem to slůvko prvně a kukla na netu, co to je: takže světelné tělo. Jsou tam nějaké info k tomu, zda dostačující, nevím.

Klem,
neteoretizujem (a som presvedcena, ze ani Evelyn). ak nieco pisem, tak len moju skusenost.
ak sa ti to zda ako odniekal vycitane, tak sorry, ja som samouk :):):)

Kopretinka,
my ti predsa neradime tie dvere zatvarat
:)
dokonca ti ani neradim, aby si sa prestala trapit (to by som si protirecila:)
je to tvoje rozhodnutie, aj ked si myslim, ze prave vtedy, ked to vnutorne prijmes, vyrovnas sa s tym, sa nieco stane... pretoze je jasne, ze tato situacia ma teba i tvoju dceru nieco naucit. tak ako nakoniec kazda situacia. ked sa veci nemenia, znamena to, ze nieco stagnuje... v nas.

moment, kopretinko, ty si pisala, ze stastna je. napriek tomu, ci je alebo nie je, je to jej cesta. ona si ju vybrala.
klem, akokolvek sa druhy rozhodne, a my sme nadobudli dojem, ze jeho rozhodnutie nie je spravne, ci sa do toho budeme alebo nebudeme montovat, je len a len na nom, co urobi. mas to ako s fajcenim. nikto ta nedokaze odnaucit fajcit, pokial si ty sama nepovies, ze s tym naozaj seknes.
v podstate jej radis nieco, co vobec nie je v rozpore s tym, co pisem ja a evelyn.

takto:
naucili sme sa, zvykli sme si na to, zaplnat prazdne miesta v nas niecim, co je mimo nas. aj ked v podstate niet rozdielu medzi mimo a v nas (a o to prave ide), my nedokazeme prijat svoju samotu (ktora na rozdiel od osamelosti vobec nie je destruktivna, prave prijatie svojej samoty je dokazom toho, ze clovek pochopil, ze aj ked sme sami, tak sami nie sme, lebo vsetko je v nas...)
a tak, zaplname prazdne miesta v nas vecami, konickami, pracou, peniazmi, priatelmi, partnermi, detmi... dokazom, ze su naplastou na nase prazdne miesta je, ze trpime, ak tu zrazu nie su.
ked niekto umrie, neplaceme kvoli nemu, placeme kvoli sebe... pretoze MY CHCEME byt s nim... a tak je to aj so zivymi. nedokazeme akceptovat ich rozhodnutie a ich predstavy o stasti, chceli by sme ich nahradit NASOU PREDSTAVOU. a stale je to len o predstavach...
pritom je to len iluzorna hra s nasimi emociami, ktoru tak masochisticky hrame sami so sebou.
vychova je len Laska a priklad... nic viac nic menej...
klem, stale nam tu podsuvas nejake konkreetne katastroficke situacie:) pochop, co ti chceme naznacit - nepiseme o tom, ze cloveku nepomozeme, ak je v nebezpecentstve zivota. piseme o tom, ako sa daju vnutorne zvladat situacie, ked sa nasi blizki rozhodnu ist svojou vlastnou cestou. a to je trosku rozdiel, nemyslis? :)

Klem.Jsi snad mé druhé já:-),přesně tak to je a ty dveře jsou otevřené ve dne v noci.Díky za podporu a pochopení.Moc mi to pomáhá ani nevíš jak,a ta malá mi to vše vynahrazuje,i syn.

Kopretino, já vím, že ty bys své dítě hledala, zrovna jako já :-) to byla otázka pro ty dvě, co v tom mají tak jasno.
Je to pro tebe určitě těžká situace, já bych se snažila nic jí nevnucovat, vlastně bych asi po tom, co bych si pobrečela dostala vztek, a nechala jí být.. Rozhodně ale nech u sebe "dveře otevřené" a uvidíš, že časem si k tobě cestu najde. Možná, že jsi jedna z těch moc hodných, co myslí spíš na druhé, než na sebe a to není dobře. Dala jsi jí, co jsi mohla a teď už to musíš nechat na ní. Držím ti palce a zkus dělat něco jen pro sebe ano :-)?

Zdravim, nevíte někdo jak se rozvíjí Merkaba?

Potřeba být milována,to u mne rozhodně není.Vím že mne miluje,ale nevím jistě jestli je šťastná,její hrdost s jakou odešla z domu nedovoluje mi dáti najevo jaké vlastně to její štěstí je.Z toho člověka vyzařuje tolik negativní energie,až mne to bolí,kolikrát ji ublížil a přišla za mnou,pak ji to zakázal a už nepřišla.Oči má zlé,pohled taky.Jeho ryšavé vlasy a zlý pohled mne přivádí do zvláštní nervozity.Znám plno lidí s barvou jeho vlasů a ti jsou veselí,hodní a vstřícní.Nedokážu to vysvětlit,ale myslím,že dcera nebude šťastná,prostě to cítím.A to mne bolí.Vím musí si projít životem bez toho abych ji vodila za ručičku jako dříve,ale bojím se aby v životě neprožila tolik bolesti jako já.
Klem.mě se syn neozval týden a už jsem pátrala co s ním je,a on jen ztratil mobil.Takže úpokud nemám s dětmi jakékoli spojení i když už žijí svůj život,hned udělám vše pro to abych věděla jestli jsou zdravé,živé.Takže to shrnu.Bolest je tak silná proto,že dcera s mámou nekomunikuje neboť je ovlivněna satanem co v sobě má ten člověk a to nejsem člověk co chodí do kostela či se dennodenně modlí k bohu..bolí to,že mi ani ahoj neřekne.To bolí.Nechci vděk,ale jen uvědomění,že já při ni stála od jejího narození,a ona mi ani ahoj neřekne.Je to moc co chci?Moje matka se mne zřekla ve čtyřech letech a já ji ahoj řeknu když ji potkám a zeptám se jak se má,neboť aŤ mi ublížila a to podotýkám já dceři ne,tak je to máma i když.....

také vím, že osobní prožitek je nepřenosný..
ovšem existuje něco jako "emoční inteligence" takže zážitek jiného lze pochopit a spoluprožít a podávám zde osobní ověřené svědectví, že pět deka emocí je účinnější než tuna faktů...

Řekla bych, že teorie Evelyn a d. by dostala trhliny, kdyby jejich dvadsatjeden ročný syn odešel z domu a nekomunikoval s nimi. Jistě by se v poklidu obě věnovaly svým záležitostem a po synkovi nikdy nepátraly. A kdyby se náhodně dozvěděly, že bydlí v gay bordelu, píchá si heroin a žije se svým HIV pozitivním druhem, jistě by u nich nevznikla žádná potřeba, lpění, bolest ani strach.. jen Láska... nezbývá mi než říci, šťastné to ženy!!
Ještě se chci zeptat, kdyby váš dvadsatjedenročný syn jel sám na dovolenou do Dolomit a nevrátil se, telefon by měl nedostupný... za jak dlouho by jste šly na polici, jestli vůbec? A nebo by ve vás byla jen nekonečná Láska.... které by takováta prkotinka nemohla stát v cestě?

Souhlas d. :)))

A jen dodám: Kopretinko, ukazuješ, jak je pro tebe potřeba být milována důležitá, protože není-li ze strany tvé dcery uspokojena, bolí tě to :(

Jsou-li děti malé, měla by se ve vztahu k nim projevovat láska a zodpovědnost. Vyrostou-li, pak už zůstává jen láska. A aby nás láska "nebolela", tak jako právě teď Kopretinku, je lépe objevit v sobě a uskutečnit Lásku. Tam není bolesti, ani strachu, ani lpění, ani žádné potřeby...
Vím, že osobní prožitek je nepřenosný...tak jen podávám slovní svědectví, že Láska existuje. Víc udělat nemohu.
:)))

toto som prave nasla na nete:

"...chalan má dvadsaťjeden rokov a vie všetko, čo k životu potrebuje...on Ťa už nepotrebuje...to iba Ty nevieš bez neho žiť..."

Kopretinko,
ak je dcera stastna, preco, resp. co na tom teba boli? ze nerobi to, co od nej ocakavas ty?
ak niekoho milujem, zalezi mi v prvom rade na tom, aby bol stastny. a ak podla jeho rozhodnutia ja do toho jeho obrazu stastia nepatrim, tak to proste akceptujem.
kazdy sme nejaky... ja som proste vypozorovala, ze trapenie, strach a obavy mi nikdy v zivote nepomohli, naopak. tak naco ich zbytocne zivit?

Klem, samozrejme, dieta je male a rodic ma zodpovednost. nikdy by som take male dieta nenechala same. ale deti vyrastu a donekonecna pri nas nebudu, to by mal rodic akceptovat. a nechat ich ist vlastnou cestou... to som tym chcela povedat.

hned teď místo těch blbých keců

:-)Ahoj:-)
Klem. jako by jsi mi z duše mluvila.Takové cítění mám i já.Nikdy bych také malé dítě a kor takto malé nenechala samotné natož v cizině.Ani si nedokážu představit,tu ukrutnou boles co prožívá matka i otec té holčičky.Ani to sebeobviňování,snad i obviňování jeden druhého.Vždy jsem dětem kladla na srdce,že se nemají bavit s nikým a ani k nikomu do auta ani známému.Kolikrát když se dlouho nevracely ze školy ta úzkost.Sedla jsem na kolo a jela.Nyní má dcera telefon,ta malá a tak se zneklidním teprve,když ho nezvedne.Je velice společenská a důvěřivá.Dostala jsem od života hodně ran,i takých za které jsem si mohla sama,dodnes mne bolí.Říkám si :nikomu nevěř,ale stále se nepoučuji.Zklamalo mne hodně osob blízkých a já stále hledám a mám nové a nové přátelé.Jsem tvor společenský snad nadmíru.Ale co jsem tím chtěla říci?Že sama chci aby děti nevěřili a sama jsem takové to tele důvěřivé.Cítím odpovědnost i když ty dvě sterší děti už si žijí svůj život.Stýská se mi po nich,syna vidím málo,dceru už rok ne,našla si jednoho člověka,žije s ním a tak si ji omotal,že se se mnou nestýká.Bolí to tak moc,ale ona je s ním šťastná.Nechávám ji být.Počkám až přijde.Ono je to příběh delší a velmi bolestivý,ale když s ním odešla,mohla jsem slzami zalévat topoly.Dnes si občas popláču,pobolí,ale syn mne má moc rád a ta malá,no o té ani nemluvím:-)Na třetí dítě budu čekat až ji zase obejmu a políbím.Zatím nemá zájem.Zlobí se a já taky.Psala jsem proč se nestaví,že se mi stýská,ale odbyla mne.To byl můj kolikátý neúspěšný krok.Nyní čekám až ho udělá ona.I kdyby to mělo trvat dlouho,budu čekat.A vidíte ta láska stále v srdci je i když k sobě zpět nenacházíme cestu,neboť to dcera odmítá.To další je střípek z mého života.A je toho více,snad se tady z té bolesti jednou vypíšu.Pa:-(

ahoj,
taky než jste měly svoje dítě, jste si všechno představovaly jinak? Jaké bude, jak se bude chovat, jak se budu chovat já... :-)

Přemýšlela jsem o lásce a Lásce,
a ten strach matky o mláďátko :-), nevím jak to popsat, nesouvisí s tím, že ho chci vlastnit, ale souvisí s tím, že chci, ať bude kde bude, aby mu bylo dobře, aby netrpělo a aby bylo šťastné aby "přežilo"..
Slyšeli jste o tom případu v Portugalsku, rodiče nechali 3-letou holčičku v hotelovém pokoji samotnou a šli na večeři. Když se vrátili, holčička z pokoje zmizela. Hledají jí po celém světě, bez úspěšně.
Dovedete si představit, že by se to stalo vám? Nechali byste své tříleté dítě samotné v cizině večer na pokoji?
Já prostě ne! Já bych se bála! Je to špatné, sobecké, ne-Láska, tužba, chtění? Nevím, ale rozhodně to nějakým překliknutím nezmizí, je to prostě někde uvnitř mě zakódované.
Chápete?

d.,zcela souhlasím,že dítě je rovnocenná samostatná bytost,která mi nepatří.Ta společnost,to už je jiná.Jsou rodiče kteří ať se snaží jakkoli,dítě jim spadne do společnosti,která je v bahně,a pak trpí jelikož dítě se nechce navrátit z bahna zpět.Nemyslím,že je to v nás.Myslím,že je to děním okolo nás.Buď propadneš nebo ne.Nikdo nežijeme vzorový život.Ani ti co žijí v celibátu:-)ale je na nás odolat svodům druhých a žít,tak abychom neubližovali sobě ani svým bližním.Také můj názor:-)A přeji krásné letní odpoledne.

Add 3. 8. 2007 19:35:23, d.

Az se budes pozorovat poznas kde je v tobe to, co tebe a ty druhe nuti vytvaret konflikt.. skutecne nemuzes chtit, ale muzes se toho vzdat. Kdyz rozpoznas, ze je to skutecne tahle vec, ktera je v tobe pak lye udelat dve veci.

Bude-li pricinou tech konfliktu vec, kterou povazujes za spatnou, pak ji prijmi a integruj do sve bytosti.

Pokud je to zpusobeno tuzbou.. zvlaste pak osobni, pak se jednoduse te veci vzdej.