Duchovní cesta

Jo a zapomněla jsem...také hezký den všem:-)

No neříkala jsem to:-))
Ale má kocourek pravdu, je to zoufalý..

Klidá kočko, já si za tebou asi vlezu do pelechu, aby jsi pořád nemyslela jen na to jak ODS a její Klidná síla spasí svět:) Zejtra tady může vládnout Kajda která přijde obsadit Tupolánkův radar a do tý doby marnit život přemýšlením nad tím co řeší někdo jiný, koho nezajímáme, není to zoufalý?

:-))
Kočičko nestraš, tohle bude hezčí kocourek:-))

Kdo jsem? ten popis se hodí na většinu tuzemských politiků.... že by Mr. Paroubek?

když vostuda tak pořádná,
když vyvádět tak do rána,
když na něco si hrát tak v tejdnu sedm dní,
když tyátr tak národní :-) :-)

hezký den všem přeju :-)
PS:
člověku se někdy zachce, bejt neschopnej jakýkoli akce
:-)

u nas prsi :)
a kvapky dazda ziaria vo svetle poulicnych lamp
takmer ako tie hviezdy... :)

:) macicka,
ja to tak neberiem
ze 1 a 999 999 :)
v Podstate sme rovnaki...
.)

Mimochodem, dnes v noci budou ideální podmínky pro pozorování Perseid, měsíc v novu a mraky snad žádné... bude to stát za to.

Kubo, ať čtu jak čtu, nevím, co Tě vedlo k názoru, že pro mě nejsi člověk. Přece nikde jsem nenapsala, že dělím lidi na horší a lepší podle toho, jak se narodili a co o tom vědí. To bych to dopracovala :-)A za ty dvě a půl hodiny můžeš být ještě rád, protože dřív se běžně děti dávaly maminkám až na druhý den (a to už v sobě zpravidla měly lahvičku syntetického mlíka). Ty informace - je určitě dobré vědět jak ses narodil a co bylo pak, už jen proto, že z toho můžeš leccos odvodit (vztah s maminkou, například), ale popravdě - Ty jako muž s nimi zřejmě dál už nakládat nebudeš. Já bych je mohla využít k lepšímu zvládnutí svých vlastních porodů. Hodily by se mi.
Víš, tohle mělo být o tom, že se mi těžko přijímá to odosobnění životních chvil, které mají být ty nejintenzivnější a nejzářivější. Těžko se s tím vyrovnávám a ve svém životě to chci mít napříště zařízeno jinak. A jsme zase u toho zatrachtilého chtění a nepřijímání. Něco lámu přes koleno, jen nevím přesně co... no, jsem mladá, léty na to snad příjdu :-)
d., jsi jako vždy skvělá a trefná. S Tebou jsem si jistá, jsi ten jeden člověk z miliónu, o kterém tohle neplatí. Se sebou si jistá nejsem, myslím, že tohle poznání krouží kolem mě, ale ještě si správně nesedlo...

"... protože se bojíme neznámého...
... protože nám to matky nepředaly, neboť jim nebylo předáno...
... Neumíme přijmout nevyhnutelnost smrti, nezařazujeme ji na čestné místo jako pevnou (a jedinou jistou) součást života..."
***
macicka,

...nebojime...
...TO nesieme v sebe...
...zaradujeme...

a urcite je nas viac .)

Klidná kočko, pěkné ale sama přiznáváš, že je to spíš takové slohové cvičení. Mě se moje matka, komunistka z přesvědčení, snažila už od třech let vysvětlit jak jsem přišel na svět, díky tomu vím i takové věci, že jsem si lokl mlíčka až dvě a půl hodiny po porodu, protože mámě nastaly nějaké komplikace a díky tomu, že byla ve špitále a ne díky modlení, přežila, a jsem o to moudřejší? Minimálně pro tebe nejsem kvůli tomu ani člověk:)

Astří, jo, do jisté míry plácám. Protože ráda píšu. Ber to spíš jako literární útvar než jako nějakou hlubokou filozofii.
Ano, to "ztracené" se na nás chrlí v nákladech knih, a můžeš si je přečíst, a nebudeš tomu o nic blíž. Protože za tím chybí ten prožitek. Můžeš se snažit jak chceš, ale dokud neuvidíš dítě přicházet na svět a smrt na vlastní oči, pořád dokola, nebudeš vědět vůbec nic.
Pravda, velká část ženského vědění odešla s čarodějnicemi, jenže o tom to zrovna nebylo napsané. Bylo to o tom, že dnes nevíme, jak pomoci rodící ženě a jak pomoci umírajícímu a nezhroutit se z toho. A ještě před sto lety jsme to uměly, nebo alespoň velká část z nás. Teď radši čekáme, až to za nás zařídí doktoři, protože nás to nikdo nenaučil. Protože se bojíme neznámého. Protože nám to matky nepředaly, neboť jim nebylo předáno. Neumíme přijmout nevyhnutelnost smrti, nezařazujeme ji na čestné místo jako pevnou (a jedinou jistou) součást života.
Taky jsem nikdy neseděla se svou mámou u ohně v důvěrném rozhovoru (na oheň a sedění u něj snad nemusím být skaut, ne?.-) dokonce jsme se ani nikdy nebavily o tom, jak porodila své děti (tedy i mně :-) a o tom, co člověk cítí, když někdo blízký zemře. Byla to chyba. Její i má, chyba mezi námi, v komunikaci, v důvěře. Byla bych lépe připravená na smrt babičky, která zemřela v nemocnici za velkého utrpení a doslova prosila doktory, aby ji nechali odejít. Už je to 12 let, ale stále živé. Nikdo tehdy nebyl schopen říci - pojďte, vezmeme ji domů, pokud bude chtít, ať s ní nejsou cizí lidé v posledních chvílích, nebo ať není sama. Taky chyba. Budu se snažit, abych stejnou podruhé neudělala.
Nedovedu si představit tu prázdnotu, kdybych porodila dítě, a někam by mi ho odnesli a dali třeba až druhý den. Ten stesk, tu hlubokou ztrátu prvních společných minut, které jsou v každém životě nenahraditelné. Proč na tohle ženy přistupují? Proč nám to "ti druzí" dělají? Nedovedu si to vysvětlit jinak než nedostatkem citů a empatie, přílišným množstvím techniky a zaslepenosti. Z obou stran.

Klidá kočko, nekecej.Pěkně se to čte ale plácáš. To, o čem píšeš se neztratilo v industriální civilizaci. Ta to "ztracené" naopak chrlí v miliónových nákladech , protože se takové alternativně životní knihy a pořady dobře prodávají. To "ztracené" se průmyslové revoluce ani nedožilo, shořelo to dávno před tím s našimi pra-pra-pra babičkami na hranicích svaté inkvizice.
Moje babička neodešla zemřít mimo domov , odšla dobrovolně žít do domu s pečovatelskou službou, na který jí rodina přispívá. Taky moderní vymoženost. V hotelu by ji nikdo neuživil. Moje matka se mnou nikdy nesedávala u ohně a i kdyby, světlušky si ani se staršími nesdělují žádná "tajemství", cokoliv blízkého intimnosti je pro skauty tabu.
No, to je jedno, na někoho nadávat musíme, že:)

hlboko... ale v nas.
v nas,
odkial nikdy nikde nezmizne...
:)

Dobrý večer, koukám, že sestřeluji sedmitisící příspěvek :-)) - jaká dětinská radost :-))
snad vám zase udělá radost tohle (i když to moc radostné není):

V dávných dobách ženy věděly věci, které my dnes nevíme. Věděly to, co jim řekly jejich matky a matky jejich matek, co jim sdělily při svitu ohňů v tancích, pohádkách a pověstech. Co my svým dcerám sdělit neumíme, protože vědění je pro nás ztraceno. Ztratilo se v hukotu strojů, v kouři a dýmu, v prachu asfaltových cest. Ztratilo se ve chvíli, kdy první stařenka odešla zemřít mimo svůj domov mezi cizí lidi v bílých pláštích a kdy první matka porodila své dítě a to od ní bylo odnešeno. Tady se přetrhaly řetězy, tady byla přervána pouta, která nás vážou k prabábám až po tu první Evu. Po ten první lidský gen, který byl stvořen v dosud zvířecím těle. A ještě dál, až po první buňku, které byl vdechnut život. Miliardy let paměti o životě a umírání a rození nového života byly pohřbeny pod hromadou ocele a betonu, byly přejety koly aut a rozmetány střelným prachem. To nejcennější tajemství bylo rozmyto do nesouvislých šedých šmouh, které osloví málokoho. Jenže nezmizelo, protože nikdy nic nemizí. Protože paměť, myšlenku, instinkt nelze zničit, jen rozmělnit a rozptýlit a potlačit. Jejich ozvěny cítíme, když nasloucháme svému srdci, když se ho ptáme, co dál, kterou cestu zvolit. Vidíme ty nezřetelné šmouhy kdysi jasných barev a srdce nám mlčky krvácí nad tou ztrátou.
Ale co je ztraceno, může být zase nalezeno. Záleží jen na nás, zda budeme chtít podniknout cestu zpátky k ohňům z dávných dob, abychom se zde znovu naučily znát tajemství a přinesly jej zpátky a střežily a předávaly dál našim dcerám. Tajemství o životě a smrti, které vlastně střežíme od doby vzniku života. Jen teď je pohřbené někde hluboko.

Přeruším to ticho, tichoučko :) a přeji všem krásný víkend :)))

Jojo Klem. bohužel takto zrádně někdy naše myšlení funguje, že k určitému slovu přiřadí význam podle našich tužeb, zaměření, vzdělání, výchovy či co já vim:-)))

ale to já viem, že sranduješ, veď já také:-))

no já už jsem zažila umírat ve třiadvaceti stejně starou holčinu...absolutně mne tenkrát šokovala její odevzdanost a pokora s jakou to přijímala...

ved co je uz dnes 100 dolarov, ze jo :):):)