Duchovní cesta

Jojo, právě toho bych se bála..

Ano, Růženko, i to je pouhá teorie :) Zapleteni jsou v tom všichni a teď se s tím musí nějak hromadně poprat. Pokud se vzájemně domluví, ať už vyměnit či nevyměnit, tak to bude fajn, ale co když se nakonec jedna rodina cukne a bude chtít opak než ta druhá? Tak to bude docela průšvih.

Ahoj Evelynko:-)

Já s tím též souhlasím, že teoretizování a praxe bývá většinou něco zcela jiného:-) Např. já už se od rána loučím s počítačem a vidím se někde v lese...nojo, ale Andělka před obědem usnula a stále spinká:-)

No a tak proč si při pátku nezateoretizovat? Pišeš, že rodiče by se měli rozhodnout a následně se nezabývat neustálými myšlenkami typu jestli udělali správně a co by bylo kdyby...
No to mi právě přijde též jako teorie...minimálně by do celé akce byli zapleteni 4 dospělí a 2 děti...pochybuji, že by se někomu ty myšlenky nezačly časem vtírat...a o už vůbec nepočítám se širším příbuzenstvem...i proto bych ASI do podobné akce osobně nešla...ale na jisto to nevím:-))

Zdravím všechny nově příchozí i stálice :):):)

Kjaro,
jsi mistr reiki a také lektor, tak to je hezké, já to dotáhla pouze ke 2. stupni, pak jsem pocítila, že to není moje cesta.
Můžeš trochu více rozepsat to odblokovávání genetických vzorců? Nevím přesně, co tím míníš.

Růženko,
souhlasím s d., že teoretizovat zde můžeme, ale pak bychom se stejně rozhodovali na základě spousty různých faktorů, které by v té chvíli v nás a na nás působili. Já si myslím, že není až tak důležité, jak se ti rodiče rozhodnou, zda si ponechají dítě, o které pečovali nebo si je vymění, aby měli každý to své biologické, jako to, aby vzali za toto své rozhodnutí zodpovědnost a následně se nezabývali neustálými myšlenkami typu jestli udělali správně a co by bylo kdyby...Rozhodnout se, udělat to a přijmout své rozhodnutí jako správné, dál už se v tom nešťourat.

Klem.,
můžeš dát nějaký konkrétní příklad, kdy váháš, jestli je to nepřipoutanost nebo lhostejnost?

:):):)

Hezký víkend všem:-)

No právě, že já bych jí taky nevyměnila...kdybych měla podezření, že není moje...tak bych ani nepátrala, zda to podezření je oprávněné...moc v tomto nechápu muže, kteří po x letech soužití s dítětem, začnou pátrat, zda je jejich...pokud mají pochybnosti, měli by si asi nechat udělat testy hned při porodu.
No a kdyby to vyšlo najevo např. při nějakém závažném lékařském zákroku, že Andělka není moje...tak prostě ona moje je!...a za to děťátko, které zkr mne přišlo na svět, bych se modlila, aby se mělo někde dobře...
No naštěstí se moc bát nemusím, protože jsem jí ani na chvíli nedala od sebe:-)

i když, po kom je vlastně blond, když já jsem odbarvená??? Madona mia!!!

Ale zapeklitý případ to je, pořád mi vyvstává otázka: jak to že to nepoznali? zas na druhou stranu, kdyby mi někdo dneska řekl, že Bambulka není to dítě, které jsem porodila, tak ho nedám!!! (i když já to mám dobré protože na porodním sále se mnou byla pouze jedna spoluobčanka vietnamského původu a B. je blond jak andílek :-)
Růžo, co ty, vyměnila bys Andělku?

já bych zase chtěla, aby mi některé věci byli fuk...
:-)

Jo ještě malá poznámka...chtěla bych být někdy nepřipoutaná:-)))

Martino, Pivoňka napsala, že by své dítě hledat šla a že by netrvala na výměně, pokud by děti nechtěly. No já si nedovedu představit jak by se ty děti rozhodovaly...podle čeho? ...a v jakém věku by se bral na jejich názor ohled...a co když by jedno chtělo výměnu a druhé ne?...mne přijde, že je to tak trochu cesta "proti osudu" a možná právě i připoutanost ke "svému dítěti". Ty jsi svůj "osud", že si adoptovaná přijala, přijmula si, že biologičtí rodiče tě z určitého důvodu nemohli mít u sebe a že ti adoptivní ti dokázali dát lásku podle svých možností a schopností...to si myslím, že je známka určité nepřipoutanosti aspoň, co se týká genů:-)

To se dostávám k dotazu Klemoshky, kdy jde o nepřipoutanost a kdy o lhostejnost...já myslím, že nepřipoutanost je, když ti na něčem, někom, popř. na životě samotném záleží, staráš se o to, aby vše fugovalo, ale nemusí být vždy vše podle tvé vůle a když něco nevyjde, tak se s tím smíříš..máš od toho určitý vnitřní odstup...necháváš také prostor pro působení jiných sil (možná osudu nebo nevím, jak to nazvat), no a lhostejnost znamená, že je ti to fuk...že ti na ničem naezáleží a necháváš všemu úplně volný průchod.

Růžičko,
mám podobný názor jako Pioňka.
Já sama jsem adoptovaná a je mně úplně jedno, kdo jsou moji biologičtí rodiče. Můj adoptivní taťka mně už umřel, ale milovala jsem ho stejně jako mého manžela a syna. S mojí adoptivní matkou je to trošku horší, ale dala mně zázemí a co nejvíc uměla, i když často je to s ní hodně těžké, protože sama vyrůstala jako polosirotek s velmi starým otcem.

to jsi d. hezky napsala, že konat pak bude stejně každý jinak, než je teorie. Je možné se teoreticky připravit ale pak skutečnost může být úplně jinde. Tedy vlastně není možné se dopředu připravit :-)
Evelyn, jsi tu někde?
Třeba "připoutanost" stále o ní přemýšlím, kdy se jedná o "duchovní nepřipoutanost" a kdy už o lhostejnost?

klem,
neboj sa :), nedomnievam sa :)

ruza,
:)
a ja som tam taktiez dala dvakrat :):)

neriesim veci, ktore sa mna tykaju iba teoreticky. naco?
"co by ste urobili, keby..." viem ja? ked bude "keby", tak aj tak bude konat kazdy inak, ako o tom teoretizuje :)

a mozno ze aj mna vymenili :):):)
mozno preto som od malicka vnimala rodicov ako sprostredkovatelov, prostrednictvom ktorych som sem prisla. (aj ked som vraj cely otec:))))

ahoj,
d., moje dieta je to, které vyrostlo v mém lůně, z mého těla.
Co se týká těla, můžeš se domnívat, že ti nepatří, nebo že s tebou nemá nic společného, ale jen tak se ho nezbavíš :-) takže ti radím, vem ho za své!
PS:
d. odpověz Růži, to by mě taky zajímalo, co ty na to, nic ve zlém, ale nejsi z romské komunity? Ti žijí tak hezky ze dne na den, neřeší co je moje a co je tvoje..

No já to taky dala dala do uvozovek.

To by mne zajímalo, jak ty déčko bys to řešila? Když žádné neni tvoje, tak by si si nechala to, které ti v porodnici dali?

co je to "MOJE" dieta?
:)
ziadne dieta nam v podstate nepatri :)

pro Růži:Jo.Své dítě bych hledat šla a snažila bych se o totéž jako v prvním případě,ale když už by to byly děti větší,netrvala bych na výměně, pokud by si to děti nepřály. Jen bych chtěla vědět,jak žije a že je spokojené a chtěla bych se s ním stýkat. Totéž bych umožnila druhé straně. Bolestivé by to bylo snad jen tehdy, kdyby se dospěláci nechtěli nebo neuměli domluvit. Děti by to jinak asi neprožívaly jako nějaké drama a nejspíš by to ustály líp:-)

Ahoj Pivoňko:-)...to co píšeš je ideální situace. Já přemýšlím nad tím, jak by se třeba měl člověk rozhodnout, když by to zjistil třeba po dvou třech letech či později a jestli je dobré to, co se teď děje, že plno lidí si nechává dělat testy. Dobře zjistíš, je to dítě, které vychováváš není geneticky tvoje, ale, co když z tou druhou rodinou se nedomluvíš, co když oni by byli raději, kdyby se to nikdy nedověděli...

V tom případě, co se stal v Třebíči jsou holčičky ještě malé, obě krásné, zdravé a obě rodiny vypadají, že si budou rozumět, ale asi by to tak nedopadlo vždy...
Mě spíš zajímalo, jak by si se zachovala, kdyby si v určitém věku dítěte zjistila, že není tvoje, zda by si "to své" šla hledat za každou cenu, i když by to mohlo znamenat plno bolesti pro všechny zúčastněné.