Duchovní cesta

Ahoj Růženko!:-)Sejdeme se na Vlachovce?Jsem ráda,že jsi ráda že jsem ráda,že jsem tam byla:-)A nyní ještě ten byt a pak.....Stále je něco:-)A co poupátko?Nezlobí?Mě ten můj kvíteček trochu:-)Seká v češtině chyby za chybou a s těma íčkama mi někoho moc připomíná:-)

Jsem ráda, že jsi ráda, že si tam byla:-)

Zapoměla jsem vám poděkovat za vaše rady a za váš zájem.Díky!!!

Zdravím všechny zde mé duše souznící s mou.
Je to půl hodina co jsem se vrátila z LDN,kde jsem byla navštívit svého bývalého tchána,ale já ho stále beru jako svou rodinu.Byla jsem tam se švagrovou a neteří.První pocit:když jsem viděla to zubožené tělo tak se mi chtělo brečet.Zhubl zchřadl,ale když mne uviděl jako by měl v očích radost.Švagrová říkala že je to poprvé po dlouhé době co se smál a povídal si.Byla jsem ráda moc,že jsem tam jela a taky,že mi bylo dáno najevo že je rád že mne vidí.Sice pohled byl velmi velmi bolavý,ale ta návštěva mi dala hodně.Jsem tomu ráda.A příští už se nebojím.Dávají mu pár dní možná týdnů:-(ale i když už jeho syn je znova ženatý dal najevo svou radost nad mým příchodem a já jsem za to šťastná,že jsem tam jela a povídala si s ním.I když sem tam nevnímal ale vím,že věděl kdo jsem a to mne hluboce zasáhlo.

omlouvám se za zdvojení

No a já si mysli, že je to je tak. Jenom je děsně obtížný vzdát se svého toužení. A proč? No protože se tim vzdáváme něčeho, na co sme zvaklí. Světa, který funguje podle nějakých pravidel, který už sem přeci krucinál prakticky poznali. Tak jak může fungovat uplně opačně? ¨

Tím že se vzdáváme světa se vzdáváme i té části svého já, která je nabalená na tenhle náš náhled na svět. S tím světem přicházíme i o kus sebe. Kus, který považujeme za skutečný. Určitý zaitý druh prožívání a uvažování.

Nejsem náhodou blázen, když si myslím, že to může fungovat uplně jinak. Bez pravidel, které si "vysníváme". A co když je ten "běžný" svět skutečný a to druhé.. pouze tušené je jen chyméra? Taky bych si mohl rozbít držku.

Tak když na to kouká člověk takhle, tak se nikdy nevypraví do tý himaláje a nenajde tu "prázdnou" chýš. A pak se jenom utvrdí v tom, že takové něco vlastně nikdy ani neexistovalo. Vlastně ani nemohlo. Stačí se jenom "zamyslet". A přesto.. jednou ten čas přijde. Jednou každý z nás nazraje k tomu, aby se vrhnul přes okraj propasti prostě jenom kvůli tomu, že už je na to připraven.

Jaképak překvapení, když se žádná smrt nekoná. To byla jenom iluze. Ten svět, ze kterého jsem hledal cestu a ta propast, co byla jeho součástí, také iluze.

A po čem toužím já.. a proč po tom toužím?

No a já si mysli, že je to je tak. Jenom je děsně obtížný vzdát se svého toužení. A proč? No protože se tim vzdáváme něčeho, na co sme zvaklí. Světa, který funguje podle nějakých pravidel, který už sem přeci krucinál prakticky poznali. Tak jak může fungovat uplně opačně? ¨

Tím že se vzdáváme světa se vzdáváme i té části svého já, která je nabalená na tenhle náš náhled na svět. S tím světem přicházíme i o kus sebe. Kus, který považujeme za skutečný. Určitý zaitý druh prožívání a uvažování.

Nejsem náhodou blázen, když si myslím, že to může fungovat uplně jinak. Bez pravidel, které si "vysníváme". A co když je ten "běžný" svět skutečný a to druhé.. pouze tušené je jen chyméra? Taky bych si mohl rozbít držku.

Tak když na to kouká člověk takhle, tak se nikdy nevypraví do tý himaláje a nenajde tu "prázdnou" chýš. A pak se jenom utvrdí v tom, že takové něco vlastně nikdy ani neexistovalo. Vlastně ani nemohlo. Stačí se jenom "zamyslet". A přesto.. jednou ten čas přijde. Jednou každý z nás nazraje k tomu, aby se vrhnul přes okraj propasti prostě jenom kvůli tomu, že už je na to připraven.

Jaképak překvapení, když se žádná smrt nekoná. To byla jenom iluze. Ten svět, ze kterého jsem hledal cestu a ta propast, co byla jeho součástí, také iluze.

A po čem toužím já.. a proč po tom toužím?

No a já si mysli, že je to je tak. Jenom je děsně obtížný vzdát se svého toužení. A proč? No protože se tim vzdáváme něčeho, na co sme zvaklí. Světa, který funguje podle nějakých pravidel, který už sem přeci krucinál prakticky poznali. Tak jak může fungovat uplně opačně? ¨

Tím že se vzdáváme světa se vzdáváme i té části svého já, která je nabalená na tenhle náš náhled na svět. S tím světem přicházíme i o kus sebe. Kus, který považujeme za skutečný. Určitý zaitý druh prožívání a uvažování.

Nejsem náhodou blázen, když si myslím, že to může fungovat uplně jinak. Bez pravidel, které si "vysníváme". A co když je ten "běžný" svět skutečný a to druhé.. pouze tušené je jen chyméra? Taky bych si mohl rozbít držku.

Tak když na to kouká člověk takhle, tak se nikdy nevypraví do tý himaláje a nenajde tu "prázdnou" chýš. A pak se jenom utvrdí v tom, že takové něco vlastně nikdy ani neexistovalo. Vlastně ani nemohlo. Stačí se jenom "zamyslet". A přesto.. jednou ten čas přijde. Jednou každý z nás nazraje k tomu, aby se vrhnul přes okraj propasti prostě jenom kvůli tomu, že už je na to připraven.

Jaképak překvapení, když se žádná smrt nekoná. To byla jenom iluze. Ten svět, ze kterého jsem hledal cestu a ta propast, co byla jeho součástí, také iluze.

A po čem toužím já.. a proč po tom toužím?

:-))
No ušetřila jsem si i tuto cestu, jelikož tohoto poznání se mi již dostalo.

Přesto jsem zas o trochu moudřejší a příště, než si přeču tvůj příspěvek přestanu jíst...již se nebude opakovat žádné dušení:-)) Ne, že mne obelstíš změnou nicku:-))

Jdu si lehnout, dobrou:-)

Ten stařík byl škodolibý jako život sám. Napřed (nepřímo - já nic,já muzikant a ty máš přeci svobodnou vůli) přiměl člověka usilovat, aby ho pak nechal poznat, že se tomu šlo vyhnout. Pro tebe,Růženko, z toho vyplývá, že si máš zajít do hospody pro jedno do džbánku,tam uvidíš,jak vypadají staří plesniví přechytralí dědci,radostným poskokem krok-sun-krok,neb jsi právě ušetřila za cestu do Himalájí,přiskáčeš domů,vyzunkneš pivčo,takže budeš "napojená" a půjdeš si lehnout:)

..A pak umřel..a když se znovu narodil, tak opět začal hledat Mistra, který...:-)

..No asi každý zde z nás zažil, takový ten pocit klidu, když něco vzdá...někdy (dle mého skoro vždy) se pak podaří to, co se nedařilo, když se člověk snažil, lopotil, pachtil:-)...a přesto příště se zase lopotí a pachtí a urputně snaží...proč to nejde...vzdát se hned a hned se"napojit"?

Doufám, že chápete, co chci říct:-))) Jinak hezký příběh Klem:-))

Existuje jeden starý příběh. Jeden člověk byl velmi nadšený sebepoznáváním, seberealizací. Veškeré jeho úsilí bylo zaměřeno k tomu, aby našel Mistra, který by ho naučil meditaci. Chodil od jednoho Učitele k druhému, ale nic se mu nedařilo. Roky ubíhaly. Byl unavený, utrápený a jednou uslyšel, že chce-li skutečně najít učitele, musí se vydat do Himalájí. Učitel tam žije v nějaké neznámé končině a je třeba ho vyhledat. Jedno je známo - je tam. Nikdo přesně neví, kde právě je, protože když se někdo dozví, kde žije, učitel změní místo svého pobytu a odejde ještě dále do hor. Hledač Pravdy už zestárl, ale sebral veškerou svou odvahu. Dva roky pracoval, aby si vydělal na cestu. Nakonec se na cestu vydal. Je to velmi starý příběh. Tehdy ještě musel cestovat na velbloudech, koních a nakonec jít pěšky. A už došel do Himalájí. Lidé, které potkával, mu říkali: "Ano, slyšeli jsme o tom člověku. Je starý, velmi starý. Těžko říci, kolik mu je let, možná tři sta nebo pět set, nikdo to neví. Někde žije, ale kde, to ti nemůžeme říci. Ale JE tam. Budeš-li opravdu hledat, určitě ho najdeš." A náš člověk hledal. Dva roky se toulal po Himalájích unavený, smrtelně ztýraný. Žil pouze z divokých plodů, jedl listí a trávu. Velmi zhubl, ale nehledě na to byl pevně rozhodnut najít Učitele, i kdyby na to měl spotřebovat celý zbytek života. A představte si, jednou spatřil maličkou chýši z trávy. Byl natolik ztrápený, že nohy už odmítaly nést tělo. Přilezl k té chýšce a spatřil, že dveře jsou vyvrácené. Pohlédl dovnitř, ale nikdo tam nebyl. Rozhlédl se. Bylo zřejmé, že zde už dlouhé roky nikdo nebydlí. Umíte si představit, co se stalo s tím člověkem. Padl na zem, zničený na nejvyšší možnou míru a pronesl: "Vzdávám se..." Ležel na slunci, ovíval ho chladivý horský vánek a poprvé v něm pomaloučku začala narůstat blaženost. Nikdy před tím takovou blaženost nezažil. Náhle pocítil, jakoby nic nevážil, všechny myšlenky zmizely a najednou se proměnil bez jakéhokoli zřetelného důvodu, - vždyť jako by pro to vůbec nic neudělal. A tu pocítil, že se nad ním někdo sklonil. Otevřel oči. Před ním stál velmi starý člověk. Stařec se usmál a řekl: "Nu, tak jsi přišel. Chceš se mě na něco zeptat?" A člověk odpověděl: "Ne." Stařec se zasmál, rozchechtal se. Ozvěna se nesla nad údolím. A znovu stařec řekl: "No, tak teď víš, co to je meditace." A člověk odvětil: "Ano".

Jo, o nevyspalosti mi povídej:-)

No já si všímám, jak šaškuješ:-))

Poupátko je zvídavé, nonstop povídavé, rozběhané, do všeho hrr...kluky balí už teď z kočárku...takže na její pubertu jsem opravdu zvědavá:-))

Dobré chutnání a klid v práci:-))

No vidíš Růženko,a určitě už ji umí nazpamět.
Je pravda,že jsem unavená,ale spíše nevyspalá:-(.Podmínkou to nebylo,jen mi najednou zavolali,že mají místo a jestli ho chci.Tak jsem ho vzala a zatím ještě zůstanu v tom prvním.Až budu padat "na hubu"nechám si jen to jedno.:-)Jinak zítra tam jedu a jsem tomu ráda.
Byl to můj tchán,měl a snad i ještě má mě rád.A moje bývalá švagrová taky i s rodinou.Vždycky říkala,že když k nim přijedu je tam hned smích,že prý jsem takové sluníčko co jim prozáří byt smíchem.:-)To já se směju ráda a kolem sebe se snažím smích dávat i za cenu toho,že pár jedinců řekne"Ty jsi šašek".
Jinak poupátko bude hodně zvídavé co?Jen ať se učí beruška.To je dobře.:-)
No ta moje začínající puberťačka(nechápu skoro v jedenácti už puberta)má jiné otázky.Někdy mne zaskočí,ale já jsem zastánce pravdy,ne že nás přinesl čáp:-)Jenže někdy nevím jak odpovědět,to jsem pak v koncích a kroutím se a kroutím.Nejvíce mne zaskočila otázka co a kde je klitoris,že to kluci stále opakují ve třídě.To jsem se teda zapotila:-)
Tak zítra na mne mysli a zatím pa.Jdu vařit a pak do práce.

Jen se nám Kopretinko neupracuj. Snad to nebyla podmínka té hypotéky, že si budeš muset vzít ještě jednu práci?

Jinak souhlasím s tím, co ti radili ostatní. Když mi bylo 17, tak jsem trávila prázdiny s babičkou, která měla rakovinu žaludku...nemoc jí hrozně změnila (měla šílené bolesti) a též byla dost zlá...ale ke konci, když již byla úplně vyčerpaná a měla před operací, po které hned zemřela...ještě na chvíli byla tou zlatou babičkou, co jsem znala celé dětství...

Jinak Poupátko se řídí heslem "opakování matka moudrosti"...dnes jsem jí musela jednu říkanku říct snad třicetkrát:-))

Děkuji vám všem:-)
Tak ve středu tam jedeme s bývalou švagrovou,se kterou si stále udržuji vztah švagrová.Je moc fain,a protože je to od nás daleko a my auto nemáme vezme mne s sebou.Tak mi držte pěsti ať to stihnu:-(
Ozvu se vám poté co přijedu.
Dnes jsem velmi unavená.Nevyspalá a mám za sebou 17,5 hodin v práci.Tak ahoj a přeji krásný večer.
Růže milá Růžičko
zítra písnu psaníčko.
Dej za mě pusu Poupátku,
a přečti krásnou pohádku.:-)

Kopretinko, i já si myslím, že bys měla za bývalým tchánem jet. Je to příležitost strávit ještě alespoň kousíček života s člověkem, jemuž se čas zde na Zemi krátí a jehož máš ráda. Nezáleží na tom, jak tě přijme, zda tě pozná nebo nepozná, co ti řekne či neřekne, co pocítíš či nepocítíš...prostě tam budeš na tu chvíli jen pro něj...a to se počítá :)

Kopretinko, taky si myslím, že bys tam měla jet. Protože člověk lituje zpravidla toho, co neudělal, než toho co udělal. Kromě pár slzí nemáš co ztratit, naopak můžeš hodně získat tím, že dáš svou blízkost a podporu. Teď třeba bolest necítíš, ale je to tak opravdu? Není jen zasutá někde hluboko a neprojeví se až později, až už bude opravdu pozdě, nějakou nemocí? Přes projevenou a uvolněnou bolest vede cesta ke smíření....

Kopretino, i když to bude pro Tebe určitě nesmírně těžké, pokud na to máš sílu, rozhodně tam jeď.
Bohužel mám velikou zkušenost s umíráním blízkých lidí, někteří mne nepoznali, někteří byli agresivní... Smutek to bude veliký, síla, šok a opravdu nic příjemného, ale uděláš to poslední a důležité, co za jeho života můžeš... I kdyby Tě třeba nepoznal, rozhodně si myslím, že na nějaké úrovni to bude vědět, že si tam byla. Může to být naposled, co jej uvidíš, bude důležité, aby sis ho pamatovala, jaký byl, když byl zdravý...
Myslím, pokud by ses rozhodla nejet tam, aktuálně to bude pro Tebe bezpečnější, ale budou Tě drtit pochyby a v budoucnu výčitky svědomí...
Ale opravdu se rozhodbni, jestli na to psychicky máš. Každopádně, držím palečky!!!

Buď si to musíš sama sobě obhájit, nebo tam musíš jít. Udělej to, co ti říká svědomí!! Jet do hospicu na návštěvu je to nejmenší!!
Každá bolest přebolí!
Moje druhá babička ležela tři roky doma, podělanou plínu házela po pokoji a nadávala všem do kurev, nebo nás nepoznávala. To bylo jiné rozhodování, jestli tam být nebo ne. Ta dřina, nevěřili byste, jaká je to fyzická dřina, obstarat ležícího dospělého člověka! Ten pocit hnusu (výkaly), zoufalství (kde je ten původní člověk), lítosti a soucitu, to se nedá popisovat. To se musí prožít. A přežít.