NEVER LOSE HOPE

Dnešním dnem by oslavil...
Narození Své Pan Bohumil.
Vše nejlepší do nebeské říše,
stále s námi-a zase někdy příště....

Nelze se pohoršovati nad člověkem,
jehož masky se lesknou
rtuťovou mastí,
který vyšňořen kráčí světem
s nálepkami
a lásku odkazuje na hnůj
a život na onanii.
Kteréhosi dne však zaslechne tlukot,
je to v útrobách
a on se jde vykopat k mrtvole,
která se brání.
Nezbývá, než se vyrvat císařským řezem
a spáliti tváře maškar.
Pak teprve možno světem jít
beze studu,
že je člověk poraněný strom,
že je karakulskou ovcí,
že je člověk ocel
mučená žíháním a pálením
a že je třeba svaté touhy
postavit se před svět,
jako by nebylo nic přede mnou,
před tebou,
před ním,
hlavně když zlo je levné
a je ho dost,
kdy člověk lapen do vlastních želez řičí a říčí
a bije sám sebe
vědomě i nevědomě,
trhá všechno co cestou potká
vědomě i nevědomě,
zůstává ležet na ulici
se zmodralými nehty.
v tom je krásný dar bytí,
býti sám uprostřed davu,
který nic nedělá
než že pořád něco dělá,
který putuje pustou zemí
a zpívá písně,
který ve jménu svobody dovoluje, aby mu byla svoboda vzata,
který uprostřed jiného davu hladoví,
aby se setkal s člověkem
uprostřed lidí,
kteří si hledí upřeně do očí,
aby se vzpamatovali
uprostřed davu,
který celý svůj život cestuje
v malých těsných botkách,
aby třicet vteřin před smrtí
si je vyzul, aby si ulevil,
aby se rozhlédnul,
aby teprve teď chtěl něco říci,
teď když už je pozdě křičeti:
Má krásná země,
má krásná země,
stále a stále ti opakuji:
miluji tě, miluji tě tím,
že ti dávám strašlivou ránu,
až mozek ti prolétá vnitřnostmi,
vypadává vaginou
a ještě ti stačí potřísniti
nehtíky u neexistujícich nártů.
Místo toho se opíjí,
rozbíjí nádobí,
schází po schodech
v houslovém koncertu
po špičkách smyčců.
A člověk nepředvídatelný,
a člověk neuchopitelný,
a člověk nepochopitelný,
a člověk samotný
se rodí a vítězí,
aniž by porážel,
aniž by reformoval.
Stačí mu mučicí kleště
na vlastní maso
a všechny věci světa vstoupí
v jeho rozšněrované nemorální srdce,
kde kámen není víc,
než Newtonův mozek,
ústa míň,
než otvor do řiti,
kde všechno žije
žito svobodou a láskou,
kde nelze nic vyvýšiti,
nic ponížiti,
ničeho ubrati,
něčeho přimísiti,
kde vše je pouze připraveno v chřupavé čistotě
k zkáze a stvoření
a kde bez uzardění se hovoří o ranní poluci,
která se zavěsila
za tento třicetivteřinový sen.

B.H.

Prokletí? - To nééé!
Jen ať se holka proletí!

Jen poučení jí ke Startu musíme dát,
že před Osudovým časem se nesmí úplně tělesného spojení vzdát.

Já byla jsem pouštním andělem,
a jsem,
duše má je tak spoutaná,
co nastane,
rozdělí-li se duše s tělem?
Do nebíčka odletí,
však co pak si počít,
je to prokletí?!

pěkné

Pro pouštního anděla se spoutanými křídly

Chtěl bych Anděla za Kamaráda mít,
se kterým bude mé srdce ve stejném rytmu bít.

Miluji tu fantazii,
moudrost, bláznovství,
rebelii i poezii.

Strašně ráda si chodím s ním na playgroundu duší hrát,
Chtěla bych pozemský vduch mu dýchat pomáhat.

Chtěla bych víno u jednohu stolu s ním pít,
Možná bych pak dokázala Všechno procítit,
opravdu odpustit
a do oblak ho propustit.

Však Anděl poprvé vyřkl to proroctví
a připomenul naše otroctví.

-Pohádka o spící Růžence

"Proroctví-mé otroctví"

Životem jsem upoutaný,
z masa a kosti ukovaný...
Sám sobě vládnu na svém trůnu,
na loutně ladím jen jednu strunu.

Zahrál jsem si spousty různých rolí,
odměněn ovacemi-i kdy mě hnali holí...
Pocit stejný.....,obojí mne však bolí.

Vymanit tak navždy z okovů,
lehkost,křídla-býti králem sokolů....
Volně kroužit nade mraky,
vzlétnou výše-uvidět zázraky.

Kdo jiný pochopit vy měl....
než-li autor těchto děl.

- Proč a nač? -
Smích a pak pláč.
Ač veget to zde není,
něco hluboko se mění.
A za tu změnu,
platíme bolesti cenu.
Až bude změna dokonána,
Nezbyde snad žádná zloba ani nezcelená rána.
Pak přijde ten správný čas,
my sejdeme se zas.

Dobro a zlo, vecne protiklady
na Zemi patri dohromady.
Tam, kde nas ceka Jeho zare,
jiz nebudeme muset menit tvare.

Zatím vsak musime si na zivot hrat
a verit, ze ten, kdo nas ma milovat,
bude nasi dusi promenovat.
A kdo nas ma mit i rad,
bude vzdy celeho nas brat.

Mé srdce zvon boží odbíjí,bim,bam,bim,bam,
duši Svou však na rozcestí,neví kudy kam.
Půltvář prostopášná,sněhovou bouří zavátá,
druhá opakem,sestrou Kainovou...

S kterou tváří u nebeských bran budu stát,
nechť rozhodne spravedlivý boj..
v tváří v tvář.
S nadějí své břímě těžké,budem mi jen vlát.

Zlý jsem měl dnes v noci sen..
hrůzou pln,studeným potem jsem byl probuzen.
Ó běda zrádné stádo pastýřovo..,
z bílých černé ovce s duší poskvrněnou.

již nedočkavě poletují obří supi..,
hladoví po krvi nad mršinou.

Kdopak?
Tisíc let bloudím v čase
okolo rybníka;
vlas vlasu podobá se,
bytí se nezříká.

Bytí, ba ani zdání,
je v tom přec jeden duch;
a proto ať nás chrání
v tom světě klamu Bůh!
CH. M.

říkačky prcačky a mrdačky do prdele i do kačky

Jé,tady jsou nádherný říkanky,já ráda ty erotické.......

Pojď za mnou moje maličká, citím, jak Ti voní kundička.

Na mém klacku kvete kapička, pojď blíž, ať ji může slíznout Tvá tlamička, která je mlsná ... moc, moc ... už od malička.

Pojď, zapícháme ... ale tiše, ať se nevzbudí Tvá babička ... za mlada také sexy kundička
A Tvá holčička... zatím maličká...

Nikdy neztratím svou naději....

A vadí,nevadí tu "čunácké" říkanky,či tak trochu "nacionalistické"?

http://8197.zasedinkionkderunjsa.com/1/4974/

text