Léčitelé

Léčitel není odpovědný za zdraví svého klienta
Moje maminka chodila k léčiteli a pod jeho vlivem odmítala chodit
k lékařům. Nakonec umřela na nádor. Na policii mi řekli, že se s těmito případy nedá nic dělat, že léčitel za nic nemůže. Můžu ho žalovat nebo nějak pohnat před soud? Vždyť ublíží i dalším lidem.
J. L., Uherské Hradiště
Tyto případy opravdu z hlediska stanovení odpovědnosti nejsou jednoduché. Každý je odpovědný za svá rozhodnutí, a pokud vaše maminka dala přednost léčiteli před léčbou prostřednictvím medicíny ve zdravotnickém zařízení, byla to její volba. Léčitel nepostupuje v souladu se zákony, které se uplatňují
v případě standardní léčby a na jejichž základě lékař nebo zdravotnické
zařízení nese odpovědnost za způsob a provedení léčby. Bez znalosti všech následků si trestněprávní
odpovědnost léčitele lze stěží
představit.

Tak přidávám zkušenost s p.Naimanem.Byla jsem u něj s dcerou v Plzni a ze začátku jsem tomu moc nevěřila,ale zdá se ,že se dceři atopický ekzém a docela silná alergie zlepšila.Ještě se prý sejdeme několikrát a mělo by to být prý dobrý.

Ahoj Jani,to píšeš o L.Naimanovi?

no ja byla chudsi o 5000 za jednu nastevu.dostala jsem dve injekce na procisteni ,jeden den jsem mnela ridkou stolici.a nic nerikaji reci co mi je,ktere se stejne s tim cim jsem se lecila neschodly

Dobrý den,chtěla jsem se zeptat jestli nemá někdo zkušenost s léčitelem L.Naimanem?

Dobrý den,ráda bych se zeptala jestli někdo nemá zkušenost s léčitelem Luďkem Naimanem?předem děkuji

Česká lékařská komora zveřejnila přehled metod léčitelů. Chce tím varovat před nesplnitelnými sliby léčitelů, kteří obelhávají nemocné.
Česká lékařská komora (ČLK) zveřejnila na svých webových stránkách www.lkcr.cz přehled metod alternativní medicíny. Chce občany varovat před nesplnitelnými sliby léčitelů. Prezident ČLK Milan Kubek uvedl, že nejčastěji se na léčitele obracejí lidé s rakovinou. Pro ně je největší riziko v tom, že promeškají okamžik, kdy jim ještě může klasická medicína pomoci.

Pro a proti
""Nemůžeme mlčet k tomu, když se občané stávají obětí léčitelů,"" prohlásil Kubek. Uvedl, že stavovská organizace nemůže lidem zakázat, aby se na léčitele obraceli. Nemůže ani postihnout léčitele, který poškodí nemocného, případně způsobí jeho smrt. ""Pouze můžeme informovat občany o rizicích alternativní medicíny,"" řekl.

Podle předního českého onkologa profesora Pavla Klenera by politici měli vytvořit na ochranu občanů před léčiteli zákon. Klenerovi vadí, že tyto metody nabízejí lidé bez medicínského vzdělání. Neodsuzuje ale paušálně všechny léčitele. Pokud spolupracují s lékařem, mohou podle něj pacientovi i prospět a ulevit mu v obtížích. ""Ale v některých případech jsou návrhy léčby absurdní a vedou k poškození pacienta a jeho úmrtí,"" varoval profesor.

Zákon proti léčitelům?
Podle jeho informací je zákon na ochranu před léčiteli pouze v Norsku. Státy EU legislativu na postih léčitelů nemají. ""V souvislosti s reformami by bylo možné o tomto zákoně uvažovat,"" řekl.

Mluvčí ministerstva zdravotnictví Tomáš Cikrt řekl, že zákon proti alternativní medicíně v legislativním plánu není. ""Více si slibujeme od informování pacientů a motivace lékařů k tomu, aby více hovořili s pacienty i jejich rodinami,"" vysvětlil. Pokud bude mít pacient všechny potřebné informace, svobodně se o své léčbě rozhodne. Tím lze dosáhnout lépe než zákonem, který se budou stejně snažit lidé obejít, aby se pacienti nehrnuli do náruče léčitelům, uvedl Cikrt.

Tři skupiny léčitelů
Klener dodal, že léčitele by rozdělil do tří skupin: první jsou ti poctiví, kteří nabízejí metody přírodní medicíny a neodrazují od klasické léčby.

Druhá skupina jsou psychopati, kteří se při stanovení diagnózy ""radí s duchem princezny Diany"". Třetí pak záměrně podle Klenera těží z lidského neštěstí a využívají toho, že pacient a jeho příbuzní jsou ochotni zaplatit za záchranu cokoli.

Klener dlouhodobě varuje před léčiteli, kteří nemocné poškozují. Dostal se k soudu, když uvedl jméno lékaře, který dával pacientce s rakovinou prsu alternativní přípravek. Žena zemřela. Za podání přípravku mu žádný trest nehrozil. Klener spor vyhrál jen díky tomu, že uvedl, že lékař porušil zákon, protože není členem ČLK a léčí.

K tomu, že lidé vyhledávají léčitele, přispívají podle Klenera i sami lékaři. Nemají na pacienty čas. Správně je vyšetří a předepíší jim účinnou léčbu, ale nemluví s nimi a nezajímají se o to, co pacient v nemoci prožívá. Léčitel naopak nemocného ujistí o tom, že ho vyléčí, a mluví s ním, takže má pocit, že se mu skutečně věnuje.

Dva z dřevorubců začali roznášet zvířatům vodu. Jeden nesl kbelík s vodou, druhý veliké mísy. Před každé zvíře položil na zem jednu mísu a první ji pak vrchovatě naplnil z kbelíku vodou. Připoutaná zvířata přičapla k zemi a na všech čtyřech, se zády vyklenutými k nebi a s hlavou v míse dychtivě chlemtala vodu. Jako zvířata.

Když Pepek usoudil, že už je uvařeno, začali dřevorubci roznášet mísy s uvařenou šlichtou jednotlivým přivázaným zvířatům. Každé dostalo k míse i lžíci a všechny se začaly tou šlichtou nezřízeně cpát. Vlastně ani nebylo divu, jestli byla už třetí den bez žrádla.

Pro Hamříka se slečnou Hlavatou to byl zase trochu příšerný pohled. Ti tvorové seděli na zemi, jejich ocasy nebylo vidět, protože byly skryté v trávě, i jejich zadní ruce zakrývala tráva, do obličejů skloněným k mísám se šlichtou jim také nebylo moc vidět, a všechno ostatní na jejich tělech bylo až neuvěřitelně lidské. Vypadali nadobro jako normální lidé, nazí, vyhladovělí a přivázaní za krk ke stromům, kteří konečně dostali milostivě něco k jídlu a teď se lžícemi cpou, aby dohnali, co jim tak dlouho chybělo. Nejen jejich těla, ale i všechny jejich pohyby byly tak dokonale lidské, až Hamříka mrazilo.

Hamřík se slečnou Hlavatou už déle zůstat nemohli. Slunce sice přes mraky plné deště nebylo vidět, ale přesto bylo jasné, že se už brzy začne stmívat. Čekala je cesta lesem do vesnice, a chtěli tím lesem projít ještě za světla. Představa, že by tam měli jít v noci, když se tady někde toulá ta tlupa lumpů, která je přepadla, je nijak nelákala. Slečna Hlavatá na okamžik zauvažovala, jestli by neměla požádat dřevorubce o galantní doprovod, ale když viděla, jak jsou pořád ještě zničení z toho svého uvázání a jak moc si potřebují odpočinout, neměla odvahu je obtěžovat nějakými svými obavami.

Naštěstí cesta do vesnice proběhla bez potíží. U předsedy se hlásili ještě za světla.

"Tak někdo z vesnice?!" překvapeně vykřikl předseda, když se dozvěděl, co se stalo slečně Hlavaté. "To teda není dobrá zpráva! Jste si tím jistá?"

"Ano!" potvrdila jeho obavy slečna Hlavatá. "Určitě jsem ty dva tady někde viděla! Mám dobrou paměť na lidi, takže rozhodně se nemýlím! Jen nevím, kdo to je, protože tady ve vesnici nikoho neznám!"

"To nevadí. Tak je postavíme všechny do řady a ukážete mi, kdo to byl. Ale až zítra, dnes už bysme to do tmy nestihli všechny sehnat."

S tím se musela slečna Hlavatá smířit. Popsali tedy s Hamříkem, co se stalo s dřevorubci.

"To je dobře, že jste je našli!" přikývl předseda, když si vyslechl jejich hlášení. "Mám tady totiž na ně žalobu!"

"Jakou žalobu?" podivil se Hamřík. "Od koho?"

"Přátelé zvířat žalují tyhle dřevaře kvůli týrání zvířat!"

"Takže bude soud? Kdy?"

"Pozítří. Bude to dálkový soud, to znamená, že naše domobrana má zajistit žalovanou stranu, to znamená ty dřevaře."

"Jak - zajistit?"

"Tak, aby třeba neutekli. To znamená, že pozítří hned zrána musí všichni naši domobranci nahoru do hor do toho dřevařského ležení a zůstanou tam asi celý den!" vysvětloval předseda. "Zatracení Přátelé oblud! Ty nám byl čert dlužnej!" zanadával.

"Tak to bysme zítra mohli ověřit, co je pravdy na tom, co nám tvrdil Nguyen!" navrhla slečna Hlavatá.

"Co na tom chceš ověřovat?" podivil se Hamřík. "Copak ty jim věříš?"

"Nu - ti dřevaři v podstatě potvrdili to, co nám řekl Nguyen! Takže nám říkal pravdu - aspoň co se těch dřevařů týká! Co když je pravda i to ostatní?"

"Potvrdili?" podivil se Hamřík. "Já měl dojem, že nám naopak potvrdili, že právě Nguyen a ti jeho spřeženci jsou ti zloději! Proto je přece tam v tom lese přivázali, aby nemohli utéct! Myslíš, že by tak zacházeli s poctivými nálezci, za jaké se Nguyen vydává?"

"A co když se spletli? Co když byli vzteklí, že přišli o ta svá zvířata, a co když viděli rudě?" namítala slečna Hlavatá. "Co když pravdu má Nguyen?"

"Myslíš ty jeho instinkty?" uchechtl se Hamřík. "Ty věříš na takové nesmysly?"

"Hmmm - a co když je to zkušený obchodník? Takový musí umět odhadnout, kdo je kdo!"

"No dobře, ale jak to chceš zjistit?"

"Podívat se tam! Byly tam jakési stopy, které mi do toho nějak nepasují. Které spíš odpovídají té Nguyenově verzi!"

"Já jsem tam žádné stopy neviděl!" prohlásil Hamřík.

"Jistě, protože nebyl čas to tam moc prohlížet. Museli jsme se postarat o Nguyena a jeho lidi. Ani já jsem neměla čas si to tam moc prohlížet. Proto bych se tam chtěla podívat ještě jednou!"

"Tobě jedno přepadení nestačilo?" posměšně se zeptal Hamřík. "Užila sis toho málo? Chceš stát někde v lese přivázaná ke stromu celou noc až do druhého dne jako ti dřevorubci? Pořád ještě nevíme, kdo ti to udělal!" připomněl jí. "Co když tam pořád ještě řádí?"

"Ty se jich bojíš?" zasmála se slečna Hlavatá. "Tabě přece nic neudělali! - Takže teď jseš na řadě ty! Já už to mám za sebou!" zasmála se znova. "Ale jestli si netroufáš, tak já se tam zítra podívám sama!"

To nebylo potřeba. Šli tam nakonec druhý den oba.

"Měla bych jít zase napřed!" navrhla slečna Hlavatá. "To se docela osvědčilo!"

"To je nesmysl!" zamítl to Hamřík. "Přece tě nenechám spadnout do něčeho takového znova! Když už, tak napřed půjdu já!"

"A k čemu to bude? Ty sis s nimi dokázal poradit a pak mne osvobodit. Já bych to určitě nedokázala! A pak bysme v tom zůstali oba!"

S krásnou ženou není možné se hádat. Zvlášť když má pravdu. Slečna Hlavatá tedy šla napřed a Hamřík ji ve vzdálenosti několika desítek metrů následoval.

Dokud ji viděl před sebou, byl klidný. Horší to bylo v místech, kde se cesta zatáčela. Tam se mu slečna Hlavatá ztrácela z dohledu a Hamřík nevěděl, co ho za zatáčkou čeká. Opatrně procházel zatáčkou a napjatě vyhlížel, co na následujících metrech cesty uvidí. Vždycky si oddechl, když zase zahlédl v dálce před sebou slečnu Hlavatou stále ještě volnou.

Došli k rozcestí ve tvaru Y a dali se doprava. Tahle cesta byla už rozšlapaná v plné šířce, ze stop se nedalo vyčíst už vůbec nic. Nebylo divu, když tu dvakrát prošla karavana zvířat, dřevorubci a nakonec vesničané se zajatou Nguyenovou tlupou. Hamříka ale teď už stopy ani moc nezajímaly. Sledoval hlavně slečnu Hlavatou, která kráčela kupředu s nečekanou nebojácností. Možná spoléhala na to, že ji Hamřík dokáže vysvobodit ze všeho, co by ji tady mohlo potkat. Jen Hamřík si tím nebyl tak jistý. Jednou se mu to podařilo, ale ti útočníci se tím mohli poučit. Mohli se skrývat za každým stromem. Bylo jich tady těsně kolem cesty dost. Cesta vedla i několika pásmy hustého mlází, ve kterém se mohla skrývat celá tlupa. Slečna Hlavatá procházela takovými houštinami téměř lehkomyslně, bez zaváhání. Jestli si byla tak jistá proto, že měla za zády Hamříka, nebo zda viděla, že v houští nikdo není, to Hamřík na tu dálku nemohl poznat. Sám vždycky před každým houštím zastavil a důkladně ho prohlédl, než se do něj odvážil. Tím ovšem zůstával za slečnou Hlavatou čím dál víc pozadu.

K místu, kde včera nalezli Nguyenovy lidi, došli nakonec bez nějakých mimořádných událostí. Když tam Hamřík dorazil, slečna Hlavatá už prohlížela stopy. Těch zřetelných tam moc nebylo. Vesničané včera pošlapali téměř vše. Slečna Hlavatá musela postoupit po cestě kus dál, až tam, kam už vesničané nedošli.

"Podívej!" zavolala Hamříka. "Co říkáš tady na tohle?"

Na cestě byly jasné stopy karavany zvířat a jejich průvodců. Místy bylo dokonce poznat, že stopy vedou oběma směry, tam i zpět.

"Ano!" souhlasil Hamřík. "To přece víme, že ty zvířata Nguyen vedl dál, ale když pak zjistil, že tahle cesta nikam nevede, vracel se zpátky a tady ho pak ti dřevorubci chytili!"

"Opravdu tahle cesta nikam nevede?" zajímala se slečna Hlavatá. "Jseš si tím stoprocentně jistý?"

"Ano! Když to ti dřevorubci říkali..."

"Neříkali! Jen to připouštěli jako jednu z možností! Co když je to jinak?"

"A co s tím chceš dělat?"

"Jít po těch stopách dál!" navrhovala slečna Hlavatá.

"Až na tu paseku, co se tam kdysi těžilo?"

"Třeba!" přikývla slečna Hlavatá. "Až na konec těch stop!"

"Tys tam asi fakt nebyla přivázaná dost dlouho!" komentoval to Hamřík. "Měl jsem tě tam nechat déle, aby sis toho užila víc!"

"Tos asi měl!" usmála se slečna Hlavatá. "Já jdu dál!"

Skutečně zamířila po cestě dál po stopách do neznáma, kde ještě nebyli. Hamříkovi nezbylo než ji následovat. Pro jistotu zase udržoval zhruba stometrový odstup. Tahle taktika se mu zalíbila. Bylo pro něj určitě příjemnější poslat toho slabšího z dvojice dopředu jako návnadu, aby ten silnější věděl, co ho čeká, a měl čas se na to připravit - a potom tu návnadu zase osvobodit.

Cesta zvolna klesala po úbočí hor do jakéhosi údolí. Už zdálky byl slyšet potok, který na jeho dně hučel. Řítil se přes obrovské balvany na dně údolí řadou menších vodopádů. Teď, v době dešťů představoval téměř veletok, cesta ale naznačovala, že v době sucha potok asi nadobro vysychá nebo nanejvýš se mění v drobný čičůrek. Přes potok vedl mostek těsně nad hladinou. Znatelně se chvěl pod nárazy valících se vln. Bylo jasné, že kdyby tahle bystřina tady tekla celoročně, mostek by byl určitě vyšší.

Pod mostkem začínalo lesní jezírko. Bystřina se do něj vlévala a za hrází se řítila po balvanech dál. Cesta obtáčela jezírko širokým obloukem a dál mírně

Jistě!" přikývl Nguyen. "Vdycky je přece potřeba nejdřív se postarat o dobytek a až teprve potom o lidi! To vám řekne každý dobrý hospodář v každé vesnici!

"Jenže to, co si tady tak přesvědčivě vymýšlíš, má jednu vadu!" řekl Hamřík. "Ty zapomínáš, že jsem tam byl taky, když jsem tě odvazoval, a nikoho dalšího jsem tam nikde neviděl!"

"To jste ani nemohl, to bylo dost daleko. Od té doby, co jsme tam ty lupiče nechali, jsme šli lesem s těmi zvířaty možná tři hodiny, než nás ti - dřevorubci přepadli a přivázali ke stromům!"

"Já vidím ještě jednu vadu!" ozvala se slečna Hlavatá. "Říkáte, že jste obchodníci. Kde teda máte zboží, se kterým obchodujete? To to nosíte po kapsách? Jak to, že jste nic nikam nevezli?"

"Obchodování není jen převážení zboží k zákazníkovi!" usmál se shovívavě Nguyen. "Také je občas potřeba se od toho zákazníka vrátit zpátky domů! A to už se obvykle jde bez zboží!"

"No dobře." uznala slečna Hlavatá. "Je ale obvyklé chodit pokradmu takovými zapadlými lesními stezkami?"

"Proč ne, když je to zkratka?" pokrčil rameny Nguyen. "Kromě toho takové lesní stezky jsou bezpečnější než silnice, protože na takové zapadlé stezce nás nikdo nečeká!"

"Hmmm, vymyšlené je to dobře." uznal Hamřík. "Tak dobře, že se nedá najít ani jediný důkaz proti. Ale ovšem ani jediný důkaz pro."

"Co kdybysme se podívali po těch dřevorubcích?" navrhla slečna Hlavatá. "Stejně je budeme muset najít zase my, a ti by nám třeba mohli říct něco víc!"

Protože Hamřík nevěděl, co by se mohl od Nguyena ještě dozvědět, souhlasil. Znamenalo to vrátit se na to rozcestí ve tvaru Y a jít po té druhé stopě. Tu asi udělali ti dřevorubci, když odváděli svoje zvířata domů. Tam ale nedošli. Nikdo neví, proč. Vydali se tedy se slečnou Hlavatou po silnici ke zkratce do lesa. Tentokrát už se k nim nepřidal z vesnice nikdo. Vesničané už měli svoje lupiče, kteří ublížili předsedovi, a osud dřevorubců už je nezajímal. I přátelé zvířat už asi ve vesnici nenacházeli nic dalšího zajímavého, takže se nalodili na svůj obojživelný náklaďák a odjeli po silnici pryč. Kousek za vesnicí Hamříka a Hlavatou předjeli, ohodili je blátem a zmizeli za clonou neustávajícího deště.

Hamřík s Hlavatou došli v lese k rozcestí ve tvaru Y a vydali se doleva. Stopy přicházející zprava od místa, kde našli Nguyena a jeho kumpány, byly dobře zřetelné. Cesta se stopami vedla vzhůru do sedla mezi dvěma horami a na druhé straně klesala zvolna po úbočí hory směrem k silnici, která širokým obloukem objížděla nejvyšší horu a v jednom místě byla z paseky docela dobře viditelná. Cesta přes sedlo, po které Hamřík s Hlavatou šli podle stop, byla asi také nějaká zkratka pro pěší, kteří nechtěli po silnici zdlouhavě obcházet hory.

Hamřík se trochu zdržel. Potřeboval udělat to, čeho se tělo občas dožaduje a co se v lese dá udělat kdekoliv. Jen slečna Hlavatá u toho nemusela být a proto šla napřed. Když byl hotov, vydal se poklusem za ní. Už ji v dálce před sebou viděl, když najednou na ni z obou stran skočili nějací chlapi a srazili ji k zemi. Za nimi vyskočili na cestu další dva nebo snad i víc a rozběhli se Hamříkovi naproti.

Hamřík nečekal. Okamžitě odhadl, že s takovou tlupou by asi nebylo rozumné se prát, a hbitě se dal na útěk. Nikoliv zpátky po cestě, protože tam by ho mohli dohnat. Zamířil do lesa. Bylo to riskantní rozhodnutí. Věděl, že v lese se nedá ani pořádně chodit, natožpak běhat. V běhu nebylo možné na každém kroku opatrně zkoumat, kam mu noha došlápne. Kdyby se mu propadla do nějakého starého barelu ještě z dob Civilizace, určitě by si ji v běhu zlomil. Hamříkovi ale asi nezbývalo než věřit ve svou šťastnou hvězdu, že se mu to nestane, a že ti banditi se v lese za ním neodváží běžet, že půjdou jen pomalu a opatrně.

Měl štěstí. Podařilo se mu zmizet v houští kus od cesty dřív, než jeho pronásledovatelé dorazili po cestě na místo, odkud vyběhl. Zastavili se tam, hleděli do lesa, ale Hamříka asi nespatřili a vykročit na nejistou půdu lesa mimo cestu si jaksi netroufali. Hamřík samozřejmě znehybněl, aby se neprozradil nějakým pohybem. Slyšel, jak se jeho pronásledovatelé tichým hlasem domlouvají, ale slovům na tu vzdálenost nerozuměl.

Nakonec se jeden z nich přece jen odhodlal vejít do lesa. Opatrně našlapoval, se skloněnou hlavou upřeně hleděl na zem před sebou a váhal nad každým krokem. Naštěstí šel nesprávným směrem. Po chvíli se za ním vydal i druhý. Ten už šel téměř správným směrem, což bylo horší. Pokud by ten směr udržel, pak by prošel hodně blízko kolem Hamříka. I ten pozorně prohlížel každé místo, na které chtěl došlápnout, a kolem sebe se vůbec nerozhlížel. Toho se pokusil Hamřík využít a pomalu se položil na zem. Kdyby některý z těch dvou v té chvíli zvedl hlavu, musel by si toho pohybu všimnout. Oba byli ale příliš zaujatí svou chůzí po smetišti lesní půdy. I Hamřík měl strach, do čeho si to lehá. Kdyby v půdě pod ním nějaký kus železa nebo něčeho jiného nějak zarachotil, znamenalo by to konec. Naštěstí byly ty krámy z doby Civilizace už za tu spoustu období dešťů, které od té doby proběhly, zaplavené blátem a seděly v půdě poměrně pevně, už se pod vahou Hamříkova těla nepřevracely. Teď Hamřík ležel na zemi, vysoký hustý lesní podrost ho dost dobře zakrýval, takže ti dva ho nemuseli spatřit ani kdyby prošli hodně blízko. Ovšem za předpokladu, že se budou i nadále zajímat především o to, kam a na co šlapou.

"Nevzdáme to? Nevrátíme se na cestu?" ozval se jeden z nich, když už to trvalo příliš dlouho. "Nerad bych tady přišel o nohu!"

"Někde tady musí být! Vždyť jsme ho přece viděli, že tady sem někam zapadl!" odpovídal druhý.

"A na co ho vlastně potřebujeme?"

"Nechápeš? To jsme sem vůbec nemuseli chodit, když tady jednoho necháme volného! Musíme je dostat všechny!"

"Já jdu na cestu! Kvůli tomuhle jsem přece mezi vás nevstupoval!"

Skutečně, jeden z nich se začal pomalu vracet k cestě.

Dřív, než se tam došoural, objevili se na cestě i ostatní.

"Co je s vámi?" zahlaholili. "My už jsme s ní hotoví! Už je vyřízená! Co to tam děláte? Snad vám neutekl?! Kde ho máte?"

"Nemáme." neochotně přiznal jeden z těch dvou v lese.

"Jak to?! Vždyť jste přece viděli, kam jde!"

"Tady sem někam! Tak si ho pojď najít sám, když jseš tak chytrej!"

"Snad nechceš, abych lezl do toho lesa za tebou?! Na to mám svoje nohy až moc rád!"

"A myslíš, že já ne? V takové vysoké husté buřině, jako tady je, vůbec nevidím, kam a na co šlapu! Já se na to vykašlu! Já abych tady riskoval svoje zdraví a ty se na to budeš jenom koukat z bezpečí cesty!"

"Neblbni, musíte ho tam najít!"

"Jo, tobě se to poroučí, když si stojíš pěkně na cestě! Jenže já tady musím chodit v těch krámech!"

"Však to je vaše chyba! Neměli jste ho nechat utéct! Víš, co by to znamenalo, kdybyste ho tady nenašli? Kdybysme ho nechali běžet volného?"

"Na to ti kašlu! Jdu na cestu a ty si dělej, co chceš!"

"Neblbni! Chceš to všechno pokazit? Proč jsme to teda dělali?"

"Protožes to všechno blbě vymyslel! Nemůžeš přece po někom chtít, aby chodil po lese! A navíc v době dešťů!"

Skutečně i druhý z pronásledovatelů zamířil opatrně k cestě.

"S váma je teda práce!" rozhořčoval se jeden z těch, co do lesa nevkročili a zůstali na cestě. "To jste měli říct rovnou, že jednoho necháte utéct! Mohli jsme si ušetřit námahu!"

Dál už pronásledovatelé mluvili tišeji. Asi už se všichni shromáždili na cestě, takže už na sebe nemuseli křičet na dálku. Hamřík ukrytý v podrostu neviděl, co s nimi je, a teď už ani nerozuměl, co si povídají. Slyšel jen, že hlasy postupně slábnou a vzdalují se. Pochopil, že jeho pronásledovatelé odchází a že tedy vyhrál. Nenašli ho! Zůstal volný!

Přesto zůstával nehybně ležet. Netušil, jestli třeba nenechali někde poblíž na cestě nějakou hlídku. Podívat se na cestu nemohl, protože to by se musel pohnout a tím by se takové hlídce prozradil. Vyčkával proto, až hlasy zmlknou nadobro, a pro jistotu ležel nehybně i dlouhou dobu potom. Zaslechl zvuky nějakého auta, které se kdesi poblíž rozjelo, postupně se vzdalovalo, až nakonec jeho zvuk zanikl v dáli. Usuzoval, že útočníci asi odjeli tím autem, ale přesto zůstával dál ležet a ostražitě poslouchal, jestli neuslyší nějaký zrádný zvuk. V lese šuměl neustávající déšť a všechny slabší zvuky přehlušoval. Proto se Hamřík odvážil pohnout až po několika hodinách. Opatrně zvedl hlavu a zadíval se k cestě. Nikdo tam nebyl. Hamřík se tedy zvedl a vydal se směrem k cestě. Teď už samozřejmě na běh ani nepomyslel. Postupoval opatrně krok za krokem ještě pomaleji než předtím jeho pronásledovatelé. Ta vzdálenost mu připadala nekonečná. Nemohl pochopit, jak dokázal doběhnout tak daleko a přežít to ve zdraví.

Konečně byl na cestě. Nemělo cenu se moc kolem sebe rozhlížet nebo skrývat. Kdyby tady byla nějaká ukrytá hlídka, už by o něm dávno věděla. Vydal se tedy po cestě k místu, kde přepadli slečnu Hlavatou. Kolem cesty tam bylo nepřehledné houští, v němž by se mohly ukrýt desítky lidí. Tím houštím musel projít, cesta vedla přímo středem. Obejít se to houští nedalo. Jednak bylo příliš rozsáhlé, a hlavně Hamřík už neměl odvahu znova opustit cestu a vydat se do lesa. Šel tedy pomalu po cestě a napjatě očekával, odkud na něj kdo skočí.

Vtom zaslechl jakýsi podivný zvuk. Málem nadskočil, jak se lekl. Nebyl tam sám! V tom houští skutečně někdo byl! Zastavil se, znehybně

Bábu Peštovou probudil štěkot psů. Na tom by nebylo nic zvláštního, vesničtí psi se rozštěkají každou chvíli, ale tenhle štěkot byl mimořádně divoký a silný.

Pak se ozvalo to zaječení. Příšerné zoufalé zavřeštění, jaké nedokáže vydat ani kočka právě ulovená a roztrhávaná smečkou hladových psů. Tohle bylo silnější. Tohle nemohla být kočka, to muselo být něco jiného. A pak se to zavřeštění ozvalo ještě jednou, ještě silnější, ještě zoufalejší.

To přece není žádné zvíře, takhle ječí jedině člověk! napadlo bábu Peštovou. Rychle na sebe hodila plášť do deště, popadla svítilnu a vyběhla před dům.

Třetí zaječení bylo nejsilnější, nejšílenější. Zuřivý štěkot psů po něm poněkud zeslábl. Bába Peštová pochopila, že lov skončil. Rychle se rozběhla po hlase.

Psi se po jejím objevení s tichým kňučením rozprchli, jakoby sami věděli, že provedli něco nepatřičného. Ve světle svítilny se objevilo ležící nehybné nahé tělo, potrhané od psích zubů, z něhož déšť smýval krev.

"Ježíšmarjá! Pomóóóc!" vykřikla bába Peštová zděšeně na celou spící vesnici. "Kde jste kdo? Tady někoho zavraždili! Lidičky, pojďte sem všichni, tady leží nějaká mrtvola! Pomóóóc!"

Neúnavné ječení báby Peštové vyplašilo celou ves. Přiběhli další lidé se svítilnami a v jejich svitu už bylo možné rozeznat podrobnosti. V blátě na zemi leželo mrtvé podivné tělo, které se sice hodně podobalo lidskému, ale člověk to určitě nebyl. Tělo bylo lysé, jen místy na něm vyrůstaly řídké krátké chlupy. V tom se podobalo lidskému a tím také bábu Peštovo spletlo. I paže a ruce mělo velice podobné lidským. Místo nohou ale mělo další dvě ruce, jen o poznání silnější. Tělo ukončoval pahýl svalnatého lysého ocasu, který mohl být původně možná i dost dlouhý, ale některý z psů ho zřejmě ukousl. Když převrátili tělo naznak, objevil se jeho obličej. I když hlava vypadala zezadu téměř lidsky, obličeji dominovaly nezvykle velké čelisti a obočí bylo zdůrazněno dost výraznými nadočnicovými oblouky. Krk byl roztrhán psími zuby. Z příšerně roztřepené hluboké krvavé rány trčela otevřená bílá trubice překousnuté průdušnice. Dojem doplňoval částečně překousnutý obojek, který měl tenhle tvor na krku a který mu teď procházel přímo vyrvanými vnitřnostmi krku. Bylo ho vidět teprve teď, dříve ho zakrývaly dlouhé husté vlasy, které ten tvor na hlavě měl podobně jako člověk.

"Co to je?" přerušil užaslé mlčení nad mrtvolou jeden z přihlížejících. "To přece není člověk!"

"To asi ne, ale zvíře to taky není!" namítl druhý. "Taková zvířata v lese nežijí!"

"To přece není zvíře z lesa!" ozval se třetí. "Vždyť to má obojek! To někomu patří!"

"Od nás rozhodně nikomu!" prohlásil další. "Žádnou takovou potvoru jsem tady v dědině nikdy neviděl!"

"Já taky ne, ale odkud se to tady teda vzalo?"

"Někomu to uteklo! Musíme zjistit, komu to patří!"

"Já to teda rozhodně zjišťovat nebudu! Na to zapomeň! Já na takovou potvoru sahat nebudu!"

"A ty myslíš, že já ano? Ani se jí nedotknu! Ať to zjistí předseda! Zavolejte předsedu!"

"Kde je předseda?" začali se najednou všichni zajímat. "Na radnici se naparuje pořád, ale když je ho potřeba, není po něm ani sluchu ani tuchu!"

"Přédsedóóó!" zařval kdosi do tiché noční vesnice.

"?le no vždyť už jdu!" ozvalo se ze tmy otrávené zabručení.

Ve světle lamp se objevil přitloustlý rozespalý muž v pyžamu a pršiplášti.

"Šmarjápáno! Co jste to zase provedli?" spráskl ruce, když uviděl to tělo. "Chlapi mizerný! Kdo mu udělal? To musíte pořád tak strašně chlastat? Kdo to je?"

"Snad co to je!" opravil ho kdosi z hloučku. Teď, když ten tvor ležel na zádech, nebylo vidět zbytek jeho ocasu a ani jeho zadní ruce nebyly příliš nápadné. Nebylo tedy divu, že ho v míhajícícm se světle svítilen předseda považoval na první pohled za člověka.

"Cože?!" vyjevil se předseda ještě víc, když pochopil, o co jde. "Kde jste tu potvoru sebrali?"

"To bysme taky rádi věděli." ozvalo se z hloučku. "Třeba to má napsaný na tom obojku!"

"A proč jste to už dávno nepřečetli?" podivil se předseda. "Snad jste nečekali až na mne?! Copak tady všechno musím dělat jenom já?"

Asi musel. Přeřízl tedy natržený obojek a opatrně, štítivě jen špičkami dvou prstů ho stáhl tomu tvorovi s krku.

"Lesní závod Palma." četl nápis na obojku. "No jo, to jsou ti, co kácí nahoře na Spáleném vrchu!" vybavilo se mu. "Tak jim tam zavoláme, jestli se jim něco neztratilo!" rozhodl.

Nebylo to tak jednoduché.

"Nikdo to tam nebere!" oznámil čekající vesnici.

"To není divu, teďka v noci!" komentoval to někdo z hloučku.

"Myslel jsem, že tam třeba mají nějakého hlídače, aby jim někdo neukradl piliny!" pokrčil rameny předseda. "Tak to zkusíme ráno znova." rozhodl. "Nevím, jak vy, ale já se půjdu ještě do rána vyspat. Myslím, že ta obluda nám do rána neuteče."

Obluda skutečně neutekla, zato se kolem ní už brzo ráno rojilo hejno reportérů. Když slunce vycházelo, zakousnutá obluda už byla v každém zpravodajství.

Pak už se předseda do lesní společnosti dovolal. Dlouhou chvíli poslouchal, čekal a zase poslouchal.

"Prý to tam nikdo nebere." oznámil čekajícím zvědavcům. Dozvěděl se, že lesní společnost skutečně měla na Spáleném vrchu hlídače, ale na toho že dnes ráno není možné se dovolat.

"Myslím, že se tam zajedu podívat." rozhodl se předseda. "Tohle se mi nějak přestává líbit!"

"Ty ještě umíš jezdit na koni?" ozvala se uštěpačná poznámka.

"Zrovna ty se chechtej, Honzo!" odrazil ho předseda. "Kdy tys naposledy seděl na hajtře? Čím jiným bych se tam asi mohl dostat, ty chytrej? Je období dešťů, autem bych se tam nedostal! To by uvázlo v bahně hned za posledním barákem! V tomhle dešti se nahoru dostane jedině hajtra!"

Osedlal si koně, s pomocí svého nejvěrnějšího úředníka se na něj vyšplhal a před kamerami reportérů vyrazil do deště. Hlouček čumilů se pomalu rozešel. Reportéři se už mrtvoly nabažili a teď začali obcházet všechny domy ve vsi a zpovídat lidi v nich.

Ještě ani nebyli se všemi hotovi, když na návsi začvachtala v blátě kopyta koně. Předsedův kůň se vracel. Bohužel sám, bez jezdce.

To už začínalo být vážné. Koně sice chlapi z vesnice chytili, zkoušeli i jít po jeho stopách předsedovi naproti, protože předpokládali, že se v sedle neudržel a teď kulhá za koněm, ale nenašli ho. Nepřiznali ovšem, že ho hledali jen po okraj vesnice. Dál do polí směrem k lesu se už neodvážili. Bylo to totiž opravdu podivné. Předseda prostě zmizel. Ani na mobilu se nehlásil. Kdyby se mu něco stalo, určitě by to zavolal o pomoc, anebo by jeho mobil aspoň zvonil. Jenže jeho mobil zmizel spolu s ním. Anebo byl vypnutý. Nikdo z vesnice si ale nedovedl představit důvod, proč by měl předseda cestou vypnout mobil, který si bral s sebou.

Nenašel se nikdo, kdo by byl ochoten jít po koňských stopách až do lesa.

"Proč bysme tam měli chodit my! Na to jsou přece odborníci!" vyjádřil názor všech Honza. "Zavoláme na to nějakého pátrače, ať to vypátrá!"

Nápad se setkal s všeobecným souhlasem. Nejvěrnější uředník tedy zavolal do nejbližšího města a podal objednávku na jedno pátrání po zmizelém.

"Ale že bysme tady museli mít kvůli zmizelýmu předsedovi nějaký policajty, z toho zrovna moc nadšenej nejsem!" ozvala se námitka.

"Nemusíš, nevolal jsem policajty!" ujistil ho úředník. "Tak chytrej jsem taky! Volal jsem soukromou pátrací agenturu!"

"Tak to jo!" uspokojil se oponent. "Kdy přijedou?"

"Až prej budou mít čas!"

Naštěstí nebylo nutné čekat tak dlouho. Nebylo ještě ani poledne, když reportéři chodící zatím po vesnici dům od domu a dělající interview s každým, kdo se před nimi neukryl dostatečně rychle, najednou začali větřit a rychle se shromažďovali na silnici vedoucí od lesa na náves. Přicházela po ní skupina lidí, v jejichž středu kráčel poněkud nejistě postrádaný předseda.

"Našli jsme ho v lese, kousek od cesty, přivázaného ke stromu!" vysvětlovali ti lidé.

Ukázalo se, že jsou to dřevorubci z Lesního závodu Palma, kam předseda v noci volal. Teď se konečně dostavili do práce a zjistili, že jejich lesní pracoviště někdo přes noc vykradl.

"Především všichni makaci jsou pryč!" rozhořčoval se předák. "Někdo je prostě odvázal a odvedl!"

"To jste tam neměli nějakého hlídače?" zeptal se jeden z reportérů.

"Jistěže měli!" odpovídal rozzlobeně předák. "Našli jsme ho ráno se spoutanýma rukama a přivázaného za krk ke stromu! Někdo se ho takhle zbavil a pak nám odtud odvedl všechny makaky, co jsme tam měli!"

"Aha, tak proto se mi tam nikdo nehlásil, když jsem tam v noci volal!" poznamenal předseda.

"Vy jste tam v noci volal?" zajímal se předák. "A proč? A v kolik hodin to asi tak bylo?"

"Mmm - bylo to už tak dost k ránu. Krátce potom se začalo rozednívat. A proč? Protože jsme našli vaši firmu na obojku toho - no, toho zvířete."

"Jakého zvířete?" zavětřil předák.

"Mmm - toho - no, pojďte se podívat!"

"To je přece náš Ferda!" vykřikl předák překvapeně, když to zvíře uviděl. "To je jeden z těch makaků, co nám ukradli!" dodal jako na vysvětlenou okolním reportérům, kterým samozřejmě nesmělo uniknout ani slůvko. "Takže to jste byli vy, kdo nám je ukradl!" obrátil se najednou výhrůžně na předsedu.

"

Land and Sea; VP, Praha, Panorama 1978) - přel. Rudolf Pellar a Luba Pellarová
Conrad, Joseph: Mezi přílivem a odlivem (Within the Tides; VP, Praha, Orbis 1975) - přel. Rudolf Pellar a Luba Pellarová
Conrad, Joseph: Náhoda (Chance; R, Praha, Melantrich 1973) - přel. Slávka Poberová
Conrad, Joseph: Neklidné příběhy (VP, Praha, Panorama 1981) - přel. Jan Zábrana, Luba Pellarová, Rudolf Pellar, Aloys Skoumal
Conrad, Joseph: Neklidné příběhy (VP, Praha, Panorama 1991) - přel. Rudolf Pellar a Luba Pellarová
Conrad, Joseph: Nostromo. Román z pobřeží. (Nostromo, A Tale of the Seaboard; Praha, SNKLHU 1958; Praha, Odeon 1968) - přel. Aloys Skoumal
Conrad, Joseph: Srdce temnoty (Heart of Darkness; N, Praha, Vyšehrad 1980) - přel. Jiří Munzar a Jiří Sirotek
Conrad, Joseph: Srdce temnoty (Hearth of Darkness and The End of the Tether; R, Praha, Vyšehrad 1980) - přel. Jiří Sirotek
Conrad, Joseph: Tajfun (Typhoon; N, Praha, Albatros 1977) - přel. Vladimír Svoboda
Conrad, Joseph: Vyhnanec z ostrovů (The Outcast of the Islands; R, Praha, Svoboda 1979) - přel. Hana Žantovská
Conrad, Joseph: Záchrana (The Rescue; R, Praha, Svoboda 1984) - přel. Hana Žantovská
Conrad, Joseph: Zlatý šíp (The Arrow of Gold; R, Praha, Odeon 1976) - přel. Erik Adolf Saudek
Conrad, Patrick: Limuzína (The Limousine [z anglického překladu vlámského originálu]; R, Olomouc, Netopejr 2001) - přel. David Záleský a Markéta Záleská
Conran /Conranová/, Shirley: Dívka v krajkách (Lace; R, Praha, Baronet 1993) - přel. Alena Jindrová
Conroy, Pat: Hudba na pláži (Beach Music; R, Plzeň, Mustang 1997) - přel. Marie Jungmannová
Conway, Lianne: Muž snů (Starstruck; R, Praha, Ikar 1998) - přel. Alexandra Fraisová
Coogan, Michael D.: Historie náboženství (World Religion; encyklopedie, Praha, Knižní klub - Balios 1999) - přel. Dušan Zbavitel a Gita Zbavitelová
Cook, James: Cesta kolem světa (The Journals of Captain Cook; R, Praha, Panorama 1978) - přel. Rudolf Pellar a Luba Pellarová [oba jako Jiřina Hauková]
Cook, Michael: Muhammad (Muhammad; LF, Praha, Odeon - Argo 1994 - přel. Stanislava Pošustová [jako Stanislava Pošustová-Menšíková]
Cook, Robin: Deformace (Mindbend; R, Praha, Ikar 1994; Praha, Ikar 1997) - přel. Jitka Minaříková
Cook, Robin: Chromozom 6 (Chromozome 6; R, Praha, Ikar 1997) - přel. Jana Pacnerová
Cook, Robin: Infekce (Vector; R, Praha, Ikar 1999) - přel. Veronika Bártová
Cook, Robin: Invaze z Galaxie (Invasion; R, Praha, Ikar 1998) - přel. Veronika Bártová
Cook, Robin: Kořeny zla (Harmful Intent; R, Praha, Ikar 1994; Praha, Ikar 1997) - přel. Jana Pacnerová
Cook, Robin: Kóma (Coma; R, Praha, Ikar 1994) - přel. Jana Pacnerová
Cook, Robin: Nákaza (Outbreak; R, Praha, Ikar 1993) - přel. Jana Pacnerová
Cook, Robin: Osudná léčba (Fatal Cure; R, Praha, Ikar 1994) - přel. Veronika Bártová
Cook, Robin: Sfinga (Sfinx; R, Praha, Ikar 1994) - přel. Jana Pacnerová
Cook, Robin: Slepota (Blindsight; R, Praha, Ikar 1993; Praha, Ikar 1997) - přel. Jitka Minaříková
Cook, Robin: Stážista (The Year of the Intern; R, Praha, Ikar 1995) - přel. Jitka Minaříková
Cook, Robin: Toxin (Toxin; R, Praha, Ikar 1998) - přel. Veronika Bártová
Cookson /Cooksonová/, Catherine: Dům žen (House of women; R, Praha, Svoboda 1995) - přel. Věnceslava Lexová
Coombes, Allen J.: Stromy (Trees; LF, Martin, Vydavate?stvo Osveta 1996) - přel. Renata Menclová
Cooney, Ray: 1 + 1 = 3 (Jeden a jedna jsou tři) (Run For Your Wife; D, Praha, Dilia 1993) - přel. Břetislav Hodek
Cooney, Ray: Peklo v hotelu Westminster aneb Dva do jedné (Two into one; D, Praha, Dilia 1993) - přel. Břetislav Hodek
Cooney, Ray: Prachy! Prachy! (Funny Money!; D, premiéra Praha, Městská divadla pražská 199...) - přel. Břetislav Hodek
Cooper, Allan: Tirpitz (Beyond the Dams to the Tirpitz; LF, Praha, Toužimský a Moravec 2001) - přel. René J. Tesař
Cooper /Cooperová/, Jilly: Houslistka (Appasionata; R, Praha, Euromedia Group - Ikar - Knižní klub 2000) - přel. Ludmila Hanzlíková
Cooper /Cooperová/, Jilly: Rivalové (Rivals; R, Praha, Ikar 1995) - přel. Ludmila Hanzlíková
Cooper /Cooperová/, M. E.: Dokonalý obrázek (Picture Perfect; R, Praha, Kredit 1995) - přel. Zlata Kufnerová
Cooper /Cooperová/, M. E.: Nesnadná volba (Love Exchange; R, Praha, Kredit 1994) - přel. Dana Vlčková
Cooper /Cooperová/, M. E.: Příliš rychlá láska (Moving Too Fast; R, Praha, Kredit 1993) - přel. Zlata Kufnerová
Cooper /Cooperová/, M. E.: Víc než kamarádi (More than Friends; R, Praha, Kredit 1994) - přel. Dana Vlčková
Cooper /Cooperová/, M. E.: Zlomená srdce (Broken Hearts; R, Praha, Kredit 1993) - přel. Zlata Kufnerová
Cooper, Giles: Nepříjemná ústřice (A Disagreeable Oyster; RH, Československý rozhlas 1968) - přel. Josef Schwarz
Cooper, Giles: Předmět (The Object; RH, Československý rozhlas 1966) - přel. Josef Schwarz
Cooper, James Fenimore: Indiánské příběhy (VP, Praha, Albatros 1987) - přel. Taťána Tilschová a Jaromír Vávra
Cooper, James Fenimore: Lodivod (The Pilot; R, Praha, Albatros 1973) - přel. Vladimír Henzl
Cooper, James Fenimore: Lovec jelenů (The Deerslayer; R, Praha, Státní nakladatelství dětské knihy 1960) - přel. Jan Caha
Cooper, James Fenimore: Lovec jelenů (The Deerslayer; R, Praha, Albatros 1991) - přel. Jiří Josek
Cooper, James Fenimore: Lovec jelenů (The Deerslayer; R, Praha, J. R. Vilímek 1928) - přel. Stanislav V. Klíma
Cooper, James Fenimore: Poslední mohykán (The Last of the Mohicans; R [úprava překladu F. Austina], Praha, Jos. R. Vilímek 1948) - přel. Bedřich Fučík
Cooper, James Fenimore: Poslední Mohykán (The Last of the Mohicans; R, Praha, Státní nakladatelství dětské knihy 1961; Praha, Státní nakladatelství dětské knihy 1968; Praha, Albatros 1970; Praha, Olympia 1989; Praha, Albatros 1991) - přel. Vladimír Henzl
Cooper, James Fenimore: Poslední Mohykán (The Last of the Mohicans; R, Praha, Mladá fronta 1953; Praha, Mladá fronta 1954; Praha, Mladá fronta 1972) - přel. Křišťan Bém
Cooper, James Fenimore: Poslední Mohykán (The Last of the Mohikans; R, Praha, Státní nakladatelství dětské knihy 1957) - přel. Vítězslav Kocourek
Cooper, James Fenimore: Prérie (The Prairie; R, Praha, Státní nakladatelství dětské knihy 1967) - přel. Vladimír Henzl
Cooper, James Fenimore: Průkopníci (The Pioneers; R, Praha Státní nakladatelství dětské knihy 1964) - přel. Vladimír Henzl
Cooper, James Fenimore: Stopař (The Pathfinder; R, Praha, J. R. Vilímek 1934; G. Petrů 1942) - přel. Stanislav V. Klíma
Cooper, James Fenimore: Stopař (The Pathfinder; R, Praha, Mladá fronta 1957; Praha, Mladá fronta 1968) - přel. Křišťan Bém
Cooper, James Fenimore: Stopař (The Pathfinder; R, Praha, Státní nakladatelství dětské knihy 1963) - přel. Vladimír Henzl
Cooper, James Fenimore: Vyzvědač (The Spy; R, Praha, Svoboda l975; Praha, Československý spisovatel l99l) - přel. Ladislav Smutek
Cooper, Jeffrey (B.): Noční můra v Elm Street (A Nightmare on Elm Street; in: Noční můry v Elm Street 1, R, Praha, Premiéra 1992) - přel. Anna Adamová
Cooper, Jilly: Jezdci (Riders; R, Praha, Ikar 1994) - přel. Petra Klůfová
Cooper, Jilly: Pólo (Polo; R, Praha, Ikar 1998) - přel. Petra Klůfová
Cooper, Sonni: Černý oheň (Black Fire: A Star Trek Novel; R, Boskovice, Albert 1994) - přel. Vladimír Klíma
Coover, Robert: Klikař Pierre u doktora (Lucky Pierre in the Doctor's Office; P, in: Playboy Stories, Plzeň, Mustang 1996) - přel. Monika Vosková
Coover, Robert: Vyplácení služky (Spanking the Maid; N, Praha, Argo 2001) - přel. Jaroslav Kořán
Coppel, Alec: Hraběte jsem zabil já (I Killed the Count; D, Praha, Dilia 1966) - přel. Jiří Zdeněk Novák
Corbett, Jim: Lidožrouti z Kumaonu (Man Eaters of Kumaon; R, Praha, Svoboda 1949) - přel. Tomáš Korbař
Corman, Avery: Kramerová versus Kramer (Kramer v. Kramer; R, Praha, Mladá fronta 1978) - přel. Soňa Nová
Corman, Avery: Nejcennější co mám (Prized Possessions; R, Praha, Ivo Železný 1994) - přel. Monika Vosková
Cornelius, Geoffrey - Hyde /Hydová/, Maggie - Webster, Chris: Astrologie pro začátečníky (Astrology for Beginners; populárně naučná literatura, Brno, Ando Publishing 1996) - přel. Renata Kamenická
Cornwell /Cornwellová/, Patricia: Postmortem (Postmortem; R, Praha, Ikar 1998) - přel. Jiří Lexa
Corso, (Nunzio) Gregory: Armáda (VP, Světová literatura, 6/1961) - přel. Jan Zábrana
Corso, (Nunzio) Gregory: Mokré moře (VB, Praha, SNKLU 1964; Praha, Odeon 1988) - přel. Jan Zábrana
Corso, (Nunzio) Gregory: Na rohu (Standing on a Street Corner; D, Světová literatura, 1/1963) - přel. Jan Zábrana
Corso, Gregory: American Express (The American Express; R, Olomouc, Votobia 1999) - přel. Tomáš Zábranský a David Záleský
Coscarelli /Coscarelliová/, Kate: Stoprocentní dědic (Heir Apparent; R, Praha, Alpress 1996) - přel. Irena Černá
Coscarelli, Kate: Pokušení bohatých (Fame and Fortune; R, Bratislava, Gemini 1992) - přel. Jarmila Urbánková
Coscarelli, Kate: Superstar: První dáma Hollywoodu (Leading Lady; R, Bratislava, Gemini 1993) - přel. Jana Pacnerová
Coulter /Coulterová/, Catherine: Vévoda (The Duke; R, Frýdek-Místek, Alpress 1997) - přel. Petra Klůfová
Courtis, John: Jak blufovat o účetnictví (Bluff your Way into Accounting; humoristická próza, Praha, Talpress 1996) - přel. Tomáš Hrách
Cousteau, Jacques Yves - Diolé, Philippe: Delfíni (Dolphins; odborná zoologická studie, Praha, Mladá fronta 1979) - přel. Alena Jindrová
Cousteau, Jacques-Yves - Diolé, Phil

Angloameričtí autoři
English and American Authors

Prozatím jsme se rozhodli smíchat anglické a americké autory (tento přístup lze snad ospravedlnit tím, že je pro nás rozhodující vliv děl na domácí literární scénu, nikoliv jejich původ) a řadit je chronologicky; s postupným upřesňováním databáze budeme upřednostňovat chronologii prvních českých překladů před chronologií vydání originálu. Zajímavá by byla i tabulka porovnávající u jednotlivých děl zpoždění překladu za originálem; mohla by napovědět ledacos o trendech v pohledu na dětskou literaturu.

--------------------------------------------------------------------------------
Abecední seznam autorů:
Adams D. Adams R. Alcott Ballantyne Barrie Baum Blyton Burnett Burroughs Carroll Carter Cooper Crompton Curwood Dahl Defoe Doyle Durrell Ewing Garner Grahame Graves Habberton Hardy Harris Highwater Hughes Jefferies Johns Kingsley Kipling Knight Lear Lewis Lofting London Macdonald Miller Milne Montgomery Nesbit Payne Potter Ransome Raspe Rawlings Roberts Rowling Ruskin Salinger Sandburg Saroyan Scott Seton Sewell Silverstein Stevenson Stowe Swift Taylor Thompson Tolkien Townsend Travers Twain Wells Yonge

--------------------------------------------------------------------------------
Obecné poznámky na úvod
1.
Je důležité si uvědomit, že se prostředí anglické a americké literatury od naší kulturní scény významně liší. Je to dáno už (a především) rozměry této scény: vzhledem k velikosti trhu je vydávání knih ekonomicky mnohem rentabilnější, takže knih všeho druhu, tedy i dětských, vychází v angličtině podstatně větší množství, než se jich může odrazit v českých překladech. I řada knih, které nikdy nebudou přeloženy, přitom představuje nepopiratelnou kvalitu a k jejich převodu k nám nedojde pouze z kapacitních (ekonomických/komerčních) důvodů.
2.
Poznámkou k nedostatečnému odrazu indiánské literatury v českém překladu přispívá Robert Švábenský:
Native Voice - A Missing Point of View in Literature for Children
Příklad této literatury v jeho překladu: Ellen White: Ukradené Slunce
3.
Stručný, ale velmi hutný přehled anglické dětské literatury (Encyclopedia Britannica, CD-ROM verze 1997).
Stručný, ale velmi hutný přehled americké dětské literatury (Encyclopedia Britannica, CD-ROM verze 1997).
4.
Otázka literární kvality, výchovného obsahu a jejich vzájemného vztahu je v dětské literatuře stále aktuální (u nás se to projevilo například v diskusích o Jaroslavu Foglarovi). Přestože představa literárního kánonu ustoupila do pozadí a překlad nemá suplovat roli cenzora či pedagogického dozoru, přece jen je nutno se zmínit o tom, že překlad některých titulů či autorů domácí literární scénu spíše poškozuje; někdy přitom jde o tituly velmi komerčně úspěšné (W. E. Johns, Enid Blytonová aj.)
5.
Tyto stránky se až na výjimky nezabývají ústní slovesností a anonymními díly, protože u těch zřídka dochází k překladu v pravém slova smyslu. Přesto platí, že dětská literatura (ale i literatura pro dospělé) z těchto tradic vychází a například bez seznámení s dětskými říkadly či rozpočitadly se nelze v kultuře dané jazykové oblasti spolehlivě orientovat (známým příkladem je titul Keseyho knihy a Formanova filmu One Flew over the Cuckoo's Nest).
Jako zajímavý případ snahy něco z těchto tradic převést do češtiny uvádíme knihu Pohádky matky husy (vravdě kosmopolitní edice, kde dochází v roce 1977 k překladu z angličtiny přes němčinu, to vše v maďarském nakladatelství). Několik www zdrojů věnovaných bohaté tradici anglických dětských říkadel najdete na stránce Obecné odkazy.

--------------------------------------------------------------------------------
Chronologický přehled autorů

Daniel Defoe [?1660-1731]
Robinson Crusoe [1719]
Stručná informace o situaci s překlady Robinsona do slovenštiny
Robinson Crusoe: Comparison of Two Czech Adaptations - dvě české adaptace (František Ruth a Josef V. Pleva) srovnává Pavlína Kovářová
Jak je obecně známo, první české překlady byly bez výjimky pořizovány z německých adaptací, např. této Campeho verze.

Family Instructor [1715, 1718]

recenze AUTOR ČLÁNKU: Veronika Jičínská více o knize >>
více o spisovateli >>

DATUM: 9.4. 2003 13:51
SEKCE: knihy - recenze > bücher: Německo, Rakousko

Monika Maron
Poslední morény

Endmoränen, Frankfurt am Main : S. Fischer, 2002

Monika Maronová (nar. 1941 v Berlíně) se stává jednou z nejvýraznějších současných německých autorek. Ačkoliv píše už od sedmdesátých let, za její nejlepší díla platí až poslední romány. Patří k těm autorům bývalé NDR, kteří se nakonec odhodlali k emigraci - odešla ale poměrně pozdě, v roce 1988, z východního Berlína do Hamburku. Nyní žije opět v Berlíně. V románu Tichá řádka šest (Stille Zeile sechs, 1993) a vynikající povídce Pan Aurich (Herr Aurich, 2001) analyzuje inteligentně, chladně a se sympatickou střízlivostí tupost a bezostyšnost socialistických funkcionářů. Animal triste (1999) je pozoruhodný milostný román, sbírka esejů Quer über die gleise (Napříč přes koleje. Eseje, články, mezizvolání, 2000) zahrnuje komentáře popřevratových "kultů" mládí, (sexuální) výkonnosti za pomoci farmaceutického průmyslu (muž, který se nebojí selhání, je noční můrou), ironické glosy a literární portrét Uwe Johnsona (kterého cituje název sbírky). Stálým tématem esejů je napětí mezi východními a západními Němci - Maronová v obranném gestu upozorňuje na ignoranci a nezájem západních. Moralizující tendence souvisí s dalším velkým tématem Maronové - působení vzpomínky a její proměny v čase. S vlastní minulostí se spisovatelka vyrovnává zveřejněním dvou zpráv pro tehdejší Státní bezpečnost (Stasi), které napsala v roce 1976 a které, kromě stylistických schopností - zprávy jsou skvělými novinářskými texty, dokazují její civilkuráž.

Ve svém nejnovějším románě Poslední morény účtuje, v postavě hlavní hrdinky Johanny, sama se sebou a svou spisovatelskou existencí. Román se odehrává v současnosti, tedy dlouho po roce 1989, a Johanna patří k do té doby různě zkrachovalým a pro sebe žijícím východoněmeckým akademikům. Johanna píše, tak jako před rokem 1989, krátké a delší biografie, předmluvy a doslovy. Předtím do nich skrývala poselství, žila divoce a bezpečně v poznámkách pod čarou a narážkách v poznámkových aparátech. Patnáct let se svým mužem strávila nad Ludwigem Tieckem, romantickým autorem, v jehož jménu a ve jménu německé romantiky (oproti "oficiálnější" klasice) vedli zástupnou válku proti NDR. Johannin muž se mezitím nadobro zabarikádoval za Kleistem. V opuštěné krajině Braniborska, v přímořské vesnici Basekow o 36 obyvatelích prožívá Johanna milostnou a intelektuální krizi. Život se zastavil, budoucnost znamená zbývajících dvacet až třicet let, žádná velká rozhodnutí, kromě rozvodu, se už dělat nedají. Johanna píše biografii krásné Vilhelmíny Enke, metresy pruského krále Fridricha Viléma II. (skýtající dříve nekonečné možnosti subverzivních poznámek, dnes případ pro odepsané redaktory). Práce jí jde ztuha, sama se neustále přerušuje vzpomínáním a koresponduje s lidmi, které léta neviděla. Čeká na "pocit", nějakou událost, která by ji vytrhla z letargie, ta se nakonec dostaví v podobě fyzického opojení jedné noci - které ale nestačí na to, aby se překonalo vykání. Poslední morény je román o konci středního věku, kariér a manželství, o deziluzích, které se nakonec na západě a východě Německa příliš neliší. Maronová bilancuje chladně až cynicky (Existence biografie o Vilhelmíně Enke byla dokonce v mých očích zcela bez významu, kromě pro stav mého konta.), přesto s veselou, jasnou myslí.
Veronika Jičínská, 2002

diskuze
A. Obermannové 25.3. 2006 22:11
Animal triste mne mimořádně zaujal, především jako výborná studie stárnutí, které autorka na sobě analyzuje.Také forma vnitřního dialogu,kde hrdinka na sebe vše prozrazuje, je zcela nevšení.

Občasné sestoupení skrytých orchidejí
4.11.2001
--------------------------------------------------------------------------------

Z mladistvé tvorby vám blízkého autora jsme si dovolili vybrat právě tuto povídku. Neboť v původní verzi nemá nadpis, přiřadili jsme jí pracovní označení AF2 (zasvěcení vědí). Nazývejme tak prozatím i autora, neboť nevíme, zda nechce zůstat v anonymitě.

Protřel jsem si oči, zívl, znovu si protřel oči, a znovu zívl, a pak upadl v nový klidný spánek, než mi zazvonil druhý natažený budík. Pravou rukou jsem začal ohmatávat okolí, jestli se mi ta krásná slečna jen zdála. Zdála. Škoda, protože to byla opravdu velmi krásná slečna. Pokusil jsem se zvednout hlavu, ale všichni dobře víme (no možná jen ti lenivější z nás), že napoprvé se mi to podařit nemohlo. Zase jsem na chvíli usnul, ale hodinky, které si pro jistotu (znám se) natáčím, mě v tom snění nenechaly dlouho. Po chvilce týrání mého dobou a způsobem života zuboženého těla se mi podařilo posadit. Zkrotil jsem erekci, která mi připomínala dnešní krasavici, vstal jsem a zamířil do koupelny. Na dnešní prázdninový den jsem měl nachystáno mnoho úkolů, což v tuto dobu (tedy o prázninách) nebylo u mne zvykem (většinou se jen flákám). Včera před spaním (před tím slaďoučkým usnutím) mne totiž napadl šílený plán. Nebudu Vám zatím prozrazovat, jaký. Ale plán jsem měl. A Vy už teď asi taky víte, jaký to byl plán.
V klidu jsem dopil své ranní kakao, dojedl müsli (ačkoliv nemám rád zároveň müsli s mlékem i kakao s mlékem) a umyl po sobě nádobí (to obyčejně nedělám, jak asi ale víte). Uklidil jsem v pokojíku - umíte si jistě představit, kolik mi to dalo práce, třeba jen vyskládat ohryzky z horního šuplíku -, utřel tam prach a vyluxoval. Stejný postup jsem užil i na ostatní pokoje. Takový byt už jsem dlouho neměl. Pochopte, byl to takový vděk. Malé splacení částečky dluhů.
Usedl jsem k počítači a napsal odvolání k přijetí na 2.LF. Aby tam moje jméno nezabíralo zbytečně místo. To samé jsem udělal s kolejemi. Dal do obálek a doporučeně poslal.
Bude lepší, když tento odstavec přeskočíte, je v něm stejně něco, co s Vámi nemá zas až tak společného. Já ho ale musel napsat. Zavolal jsem Karle. Domluva zněla, že se sejdeme ve 14:00. Karla pro mne vždy znamenala něco víc, než jen přítelkyni ze školky a ze školy. Znali jsme se dlouho, a často jsme se viděli, nikdy ale mezi námi k ničemu nedošlo, asi to tak mělo být. Ale já to chtěl změnit. Ve dvě hodiny jsem u ní zazvonil, ale místo abych šel dál, jsem ji přemluvil, aby šla dnes ona ke mně, když vždy chodím já k ní. Souhlasila. (Opravdu jsem celý byt neuklízel jen proto. Potřebovali jsme stejně jenom pokojíček, v něm ze začátku židle, a později už jenom mou starou válendu.) S Karlou jsem se loučil dlouho. Nerozuměla tomu. Pokud jste se rozhodli číst tento odstavec, tak jí to všechno řekněte (úplně všechno zase ne, vynechejte detaily.)
Vrátil jsem se, znovu uchopil telefon a mačkal malé černé čudlíky. Obvolal jsem postupně Miloše, Ladislava a Mirka. Tedy teď už to říct můžu, tohle byli moji nejlepší přátelé ze střední školy. Pozval jsem je DO HOSPODY. Probrali jsme snad všechna možná témata. Nezapoměli jsme ani na tu krásnou servírku z Liberce.
Tak to bylo už všechno zařízené. Ale mně se ještě nechtělo. Podle mého plánu jsem už měl odejít z bytu, ale ztvrdl jsem tu. Obdivoval zašlé stěny a vzpomínal při pohledu na červené, listy pomalované křeslo. Když jsme byli s bráchou malí, táta nás naučil stavět si z těchto křesel ponorku (asi si to pamatuje). Jednou jsem se v ní schoval před světem. Byl tehdy pro mě příliš tvrdý. Jako dnes. Pokusil jsem se tedy postavit ji znovu, ale hned jsem toho nechal, nevlezl bych se tam a pak, stěny by byly dnes již příliš tenké. A navíc to tvrdé bylo teď ve mně. Nepotřeboval jsem se schovat před tím, co by mne v dalších dnech čekalo z okolí, ale před tím, co jsem si o sobě myslel. Dlouho jsem uvažoval o tom, před čím vlastně utíkám, jsem-li to já, nebo prostředí, které by mě strávilo. Ale opravdu, bylo to moje svědomí, co mi vyžíralo vnitřnosti, a hlavně, hlavně mozek.
Abych to ještě oddálil, vzal jsem naše videa z dovolených, fotky mrňat (mě a bráchy) a zíral na ně dlouhé hodiny. Už jsem se ani neklepal. Kolik jsem toho stačil zažít. Bylo to zvláštní. Prohlížel jsem si znovu mé fotky, pak fotky táty (víte, hlavně tu, jak na ní vypadá jako myšák) a vtom už jsem to nevydržel. Začal jsem brečet, stejně jako na té fotce. Jenže to dítě na ní nemělo ten pláč tak skřípající a falešný. Nemělo za sebou tu událost, která vše odstartovala.

pokračování v čísle 9

12.10.06Chlupatý přítelPosted in Animal at 21.24 od admin

Mirek se vzdálil od nic netušících milenců a rozhodl se své vzrušení z jejich pozorování zahnat koupelí v moři. Po osvěžení šel dál a ani si neuvědomil, že se ubírá směrem k usedlosti rodičů dívky, s níž začal chodit před měsícem. Bylo jí teprve 17 a protože její otec byl vlivný muž, neodvážil se na děvče spěchat s důvěrnostmi. Kromě toho byla velmi hezká a milá, proč tedy kazit jejich rozvíjející se vztah přílišným spěchem? Mimo to věděl, že Dara zatím žádnému chlapci nedovolila víc než to, aby se jí dvořil. Ještě byla nevinná panna. Zamyšlen došel k plotu ohraničujícímu soukromé pozemky dívčiny rodiny. Zatoužil po tom, aby mohl Daru aspoň políbit. Pro 25ti letého muže nebyl problém přelézt plot. Zamířil k louce, na níž se Dara ráda opalovala. Byla tam. Právě k ní přibíhal její zlatý retrívr. Nádherný velký pes. Svou paní oddaně miloval a na slovo poslouchal. Chlupatý krasavec radostně olízl Daře ležící na bříšku obličej. Pleskla jej přes čumák, neměla tenhle projev jeho zvířecí lásky ráda. Olízl jí tedy rameno. Po slunění byla její hebká pleť mírně slaná a chutnala mu. Dara chtěla začít protestovat, ale pes se přes ni natáhl k jejímu druhému rameni a načesaná dlouhá srst ji pohladila. Bylo to příjemné, a tak Dara svého miláčka neodehnala. Retrívr důkladně olizoval svou mladou paní. Když pro něj ramena ztratila přitažlivost, zajel svým širokým a dlouhým jazykem do podpažní jamky. Lízal pečlivě. Dotkl se i bradavky. Už po prvních polaskáních naběhla a ztvrdla. Dívka mimovolně nahlas vzdychla. Pes však v tomto místě už své dílo dokončil. Přelezl Daru a začal jazykem hledat druhý dívčin zdroj příjemné chuti. Našel jej rychle. Táhlými pohyby vylízal i druhé podpaží. Dara se mírně vzepřela na lokti, aby měl pes lepší přístup k její druhé třešničce. Té stačil ke vzrušení horký psí dech. Když retrívr i ji přejel širokým drsným jazykem, Dara sebou cukla. Jako tenký nůž jí tělem projela slast vzniklá drážděním vztyčené bradavky. Chtěla ještě a ještě. Jenže retrívr ztratil o její ňadro zájem. Věnoval se teď jejím zádům. Zavětřil. Dara se po něm podívala. Ale jistě, má jemný čich, už přece musí dobře cítit, že ona má své jahodové dny. Vrtěl huňatým ocasem a když dívka zrakem sklouzla níž, uviděla, jak z psovy chlupaté pochvy vyjíždí štíhlý pevný meč. Leskl se. S překvapením si uvědomila, že její vzrušení zesílilo.Téměř instinktivně si stáhla kalhotky (tampóny nepoužívala). Pes změnil polohu. Dara přišla o výhled na jeho připravenou zbraň. Retrívr stál podle jejích nohou a jazykem se pokoušel vniknout mezi dívčiny sevřené půlky. Dara povolila svaly a nepatrně rozevřela nohy. Pes zajel jazykem mezi ně. Dívka byla zmatena rozkoší, jakou jí pes poskytoval. Ten důkladně vylizoval každý záhyb. Rozvážně zpracovával všechna dostupná místečka jazykem. Obkročil svou paní a třel svůj roztoužený bodec o její nohy. Dara ještě o něco více zpřístupnila svá tajná místečka. Retrívr důkladně olízal vchod do její studánky rozkoše a pronikl ještě níž, až k dívčinu malému hrášku. Poupátko rozkoše bylo naběhlé. Stačila chvíle intenzivního dráždění a Darou začaly pomalu projíždět vlnky uspokojení. Šířily se celou oblastí pánve a rozplývaly se, aby uvolnily místo dalším. A dalším

Dobrý večer všem účastníkům diskuzí, mám prosbu: Hledám dobrého a ověřeného léčitele či léčitelku pro svou nemocnou babičku. Nejlépe ve středních čechách, Praze. Děkuji za všechna doporučení.

Jak můžeš zaručovat diskrétnost, ty vole? Pokud by na základě těch výpovědí měl být Doubrava z něčeho obviněný, tak by se muselo dojít ke konkrétním jménům, blbe.

Proč mám jenom pocit, že se pan Doubrava nebo nějaký jeho nejbližší kamarád snaží velkým množstvím svých oplzlých příspěvků zakrýt tuto zprávu, případně ji zpochybňovat a přesvědčovat lidi, aby tam nepsali:

4. 4. 2008 12:15:09, HLEDÁM PACIENTY PANA DOUBRAVY
Pokud by náhodou existovali nějací lidé, kteří nebyli spokojeni s léčbou pana Doubravy, případně jim pan Doubrava náhodou zapomněl vystavit doklad o příjmu peněz, žádám je, aby se mi ozvali na email. Zaručuji diskrétnost. Děkuji předem

pravni.poradna"atlas.cz

Svěráku, ty sisyfovský pohůnku, ta právní poradna je podvrh!

Tento příspěvek nedávno někdo dal do dvedlejší diskuse a tak jsem jej překopíroval z vedlejší diskuse i sem, protože mi příjde velmi a velmi zajímavý:

4. 4. 2008 12:15:09, HLEDÁM PACIENTY PANA DOUBRAVY
Pokud by náhodou existovali nějací lidé, kteří nebyli spokojeni s léčbou pana Doubravy, případně jim pan Doubrava náhodou zapomněl vystavit doklad o příjmu peněz, žádám je, aby se mi ozvali na email. Zaručuji diskrétnost. Děkuji předem

pravni.poradna"atlas.cz