Dětství - vtíravé nostalgické vzpomínky

Moje dětství stálo za prd (rozvod rodičů), pokud bych se chtěl někdy vrátit, tak do období, kdy mně bylo tak 15-18 let. Je mně 53 let.

Poslední leta se mi čas od...Indiánko, úplně Tě chápu. Já měla dětství celkem hezké a někdy mě přepadne úplně sklíčený pocit, že už se to nikdy nevrátí.
Teď mi bohužel umírá i babička, kterou mám moc ráda a já si nějak podvědomě uvědomuju, že mě tím i opouští moje pojítko právě s dětsvím. Ale myslím, že těmito nostalgickými pocity prochází asi každý...

Já mám na dětství taky vzpomínky,pěkně hnusný

Poslední leta se mi čas od času neodbytně vtírají do mysli vzpomínky na dětství - na ty hezké chvilky. Moje dětství nestálo sice za nic, ale byly momenty, kdy jsem se cítila šťastná:
1. Když přijel kamarád z Prahy na návštěvu za dědečkem a babičkou, hráli jsme si spolu, povídali a byli jsme velice dobří přátelé. Nebyla v tom žádná dětská láska, natož pak sexuální přitažlivost, byli jsme pouze dobří kamarádi.
2. Vzpomínám na městečko, kde jsem vyrůstala a na krásnou přírodu okolo.
Ačkoliv nyní žiji spokojený život a jsem poměrně úspěšná osoba, čas od času si vzpomenu a je mi do breku. Nechápu to tím spíš, jelikož dětství opravdu nebylo pěkné. Potýkáte se někdo s něčím podobným? Dokonce jsem se přistihla, že bych ty okamžiky nejraději vrátila. Od dětství jsem zažila spoustu ještě hezčích okamžiků, viděla kus světa, mám pár dobrých přátel, ale nostalgické vzpomínky na dětství mě pronásledují přesto. Ještě podotýkám, že je mi teprve 31 let.

Taky jsem nakoukla a pridam svou trosku do mlyna.
O vtiravosti se asi neda mluvit,ale ja sama si v tezkych chvilich cilene privolavam vzpominky na situace a lidi,ale na mista,ktera jsem v detstvi milovala.Bud jdu lesni cestou,nebo prochazim vilu,kde zili prarodice.
A vzpominky....cim jsem starsi,tim casteji se mi necekane objevuji "zablesky"situaci davno zapomenutych.Je to vzdycky kratke,ale tak intenzivni,ze me to udivuje.Doslova citim slunce.co hreje na kuzi,zvlastni vuni snehu,nebo podzimniho listi,temer slysim smich,nebo utrzek vety s presnou intonaci s jakou to bylo pronesene "tenkrat".Objevi se to a zase zmizi,je to jako kdyz se nahle otevrou a znovu zabouchnou dvere a v tom kratkem okamziku vidi clovek uplne jasne to,co je za nimi.
Jinak taky ziju pritomnosti,ale tohle je nezavisle na chteni.A jsou to jen okamziky,i kdyz hrozne intenzivni.

Omlouvám se, že Vám skáču do debaty. Ale prosím, jak mám založit nové téma? Když chci dole je formulář tam je název temátu a a pak ze se to schválí administrátorem. To jako az pak k tomu muzu neco napsat ? Nebo jak?

Tak vidím, že k toto téma...Jen jsem ze zvědavosti nakoukla. On moc nikdo nepíše asi protože to není obvyklé. Myšlenky na dětství, smutek a nostalgie..To asi moc lidí nezná-nepocituje. Například já si sice vzpomenu, pokud o něčem podobném přijde řeč a nebo když vidím něco z dětství,ale minulost je pro mně jinak pryč..Nevracím se v myšlenkách skoro vůbec. Nevidím jediný důvod, žiji pro dnešek..Asi to dělá víc lidí. Ale nekritizuji vás, jen vysvětluji ten nezájem o diskuzi.

Děkuju za toto téma,jsem ráda,že jsem to mohla tady napsat.

Tak vidím, že k toto téma asi nezajímá skoro nikoho. Děkuji všem, co napsali svůj komentář, názor, příběh...

Vzpomínky na dětství-moje milovaná babička,která mě naučila spoustu písniček a básniček,uměla výborně vařit a péct,uměla pohladit,četla mi i vyprávěla pohádky,vždy na mě měla čas,i když na tom nebyla zdravotně nejlípKdyž mi bylo 14 let tak babička zemřela,v té době jsem si neuvědomovala,co se stalo,že jsem navždy ztratila svou milovanou babičku.Ani jsem ji nestihla za vše poděkovat a říct jak moc jsem ji milovala.Dnes není dne,abych si na babičku nevzpomněla a v duchu si s babičkou povídám.Podotýkám,že jsem měla a dodnes mám oba rodiče,ale to co mi poskytla babička mi neposkytl žádný z nich,myslím po citové stránce.